Enúma eliš - Epos o stvoření světa - Marduk a Nibiru

Autor: clovicek <pavel_m(at)email.cz>, Téma: Blízký východ, Vydáno dne: 22. 11. 2021, Aktualizováno dne: 25. 11. 2021

Mýty - Enúma eliš (II.)

Mýty - Enúma eliš (II.)

Enúma eliš - Epos o stvoření světa - Marduk

Enúma eliš je nejstarším dochovaným textem popisujícím vznik světa. Epos o stvoření vychází ze sumerských a akkadských mýtů z období poloviny 2. tisíciletí př. n. l.[a]  Uchoval se na hliněných tabulkách datovaných do 1. tisíciletí př. n. l. Je psán akkadským hieroglyfickým písmem. Příběh o stvoření nás zajímá i proto, že se zde píše o Néberu - Nibiru a možná je zde zaznamenán celý vznik naší sluneční soustavy.

Stručný obsah

Podrobný obsah Enúma eliš je uveden v předchozím díle Enúma eliš - Epos o stvoření světa.[1]

Na počátku existují dva prapůvodní živly - Apsú a Tiámat. Apsú představuje sladkovodní moře a mužský princip, životodárná Tiámat je slané moře a princip ženský. Smíšením jejich vod se rodí první generace bohů  a z nich pak další. Noví bohové svým hlukem a neklidným pobíháním začínají rušit Tiámatu i Apsú. Apsú, podněcován rádcem Mummu, se rozhodne některé nebeské bytosti zničit. Z nich nejmoudřejší bůh Ea (5. generace nových bohů) uvrhne Apsúa do spánku a pak jej zabije. Tělo Apsú představuje sladkovodní říši, ve které se Ea usadí a zde se mu narodí syn Marduk. Tiámat stále nemá klid a jiní bohové ji přemluví pomstít smrt svého druha Apsúa. Zuřivost ji promění v příšeru, vytvoří vojsko monster v čele s bohem Kingu, a chystá se do války. Bohové mají z Tiámaty obavy. Nakonec se jí postaví bůh Marduk (nejmladší 6. generace). V hrozné bitvě Marduk vítězí a zabíjí zuřící Tiámatu. Z ní vytváří nebesa s hvězdami, které seskupuje do souhvězdí. Ustanovuje na nebi pevný řád, určuje délku roku, měsíců i počet dní v roce. Vyznačuje stanoviště hvězdy Néberu. Dává vzejít i Luně k rozpoznávání dnů a Slunci k řízení čtyř ročních období. Pak Marduk vytváří řeky, déšť, sníh i celou zemi. Nakonec se Marduk rozhoduje vytvořit člověka. Dle rady boha Ea, kterého pověřil správou země, usmrtí boha Kingua a z jeho krve je stvořen člověk. Je založeno město Babylón. Bohům i lidem jsou přiděleny úkoly, stanoveny pravidla a obřady. Bůh Marduk je všemi bohy oslavován a je mu přiřazeno 50 jmen a hvězda Néberu.

Výklad

Politický cíl, oslava Marduka a Babylonie

Text, či jeho část oslavující Marduka, vznikl pravděpodobně v době vlády prvé babylonské dynastie (1894–1595 př. n. l.), kdy se stal Marduk národním bohem. Bůh Marduk byl bohem-patronem města Babylónu již nejméně od II. urské dynastie (2168-2050 př. n. l.).[2]
Ideologický cíl díla je tedy jasný - dokázat, že Mardukovi náleží pozice nejvyššího boha a zároveň ukázat, že Babylón je město všech měst, založené bohy. Mardukovi, jako národnímu bohu babylonské říše, jsou přisuzována všechna vítězství a je ctěn jako vládce ostatních bohů.
Je zde i výrazný politický motiv - potvrzení prvenství Mezopotámie (Babylonie) nad Asýrií. V některých pozdějších verzích byl bůh Marduk nahrazen Aššúrem - nejvyšším asyrským bohem.
Ze starších nálezů zlomků hliněných tabulek se naopak dozvídáme, že prabožstvo Tiámat bylo zničeno bohem Enlilem, který byl hlavním bohem Nippuru. Kořeny mýtu o stvoření světa tak sahají dále do historie a jméno vítězného boha vládce se měnilo dle toho, čí náboženský kult byl právě prosazován.

Souboj generací bohů, kosmogonie a kosmologie

Epos popisuje souboj několika generací bohů. Mladší bohové se brání útoku starých bohů, vítězí a ujímají se vlády nad světem. Jde o pradávný mýtus povstání řádu světa z nekonečného chaosu. Jde o kosmogonický mýtus - popis vzniku našeho světa. Zároveň se jedná o mýtus kosmologický, který se snaží popsat základní fungování vesmíru. Nejprve vše fungovalo v rámci dvou entit - sladkovodní Apsú a mořské Tiámat. Z nich se pak zrodili bohové a z jejich těl povstal i veškerý náš svět. Noví bohové a jejich pomocníci si pak rozdělili svět, každý se stará o určitou jeho část. Jsou nastaveny přírodní cykly.     
Obr. Otisk pečeti z období Akkadu, Kiše cca. 2220–2159 př. n. l.
Boj bohů. Snad se jedná o boj dvou generací bohů při stvoření světa.[4]

V naší verzi všem vládne Marduk. Nebesa jsou rozdělena na 3 sféry, kterým vládnou bohové Anu, Enlil a Ea. Měsíc je spojen s bohem Nannarem (Nanna, Sín), Slunce s bohem Šamašem. Néberu se stává hvězdou Mardukovou. Správu země má na starosti Ea (Enki). Jako stráže je na nebe umístěno 300 Igigů a na zemi 600 (300) Anunnaků. Ti všichni se starají o fungování našeho světa.

Odraz stvořitelského eposu v Bibli

Nesmrtelnost stvořitelského mýtu a jeho znalost v různých kulturách světa lze demonstrovat i Biblí. O paralelách mezi Enúma eliš a biblickým vyprávěním o vzniku světa bylo sepsána řada knih.
Připomeňme například, že podle Bible stvořil Bůh svět za šest dní a sedmého oslavného dne odpočíval. Babylonský příběh stvoření je napsán na sedmi tabulkách. Prvých šest popisuje vznik světa, sedmá slouží k oslavě boha Marduka.

Lze uvést i verše z knihy Žalmů, které vycházejí z tradice Enúma eliš:

Bible, Žalmy 74:12-17, Český ekumenický překlad 
    

Bůh je můj Král odedávna, on uprostřed země koná spásné činy.
Svou mocí jsi rozkymácel moře, drakům na vodách roztříštils hlavy,
rozdrtil jsi hlavy livjátana, dals ho sežrat hordě divé sběře,
rozpoltil jsi skálu, vytryskl pramen i potok, vysušil jsi mocné říční toky.
Tobě patří den, i noc je tvoje, tys upevnil světlo noci i slunce,
ty sám jsi vytyčil veškerá pomezí země, vytvořils léto i zimu. 

Konkrétní události, vznik sluneční soustavy, kataklyzmata

Mnoho badatelů vnímá příběh o stvoření jako dílo náboženské, ideologické a filosofické. Nepopisuje ale jádro textu nějakou konkrétní vesmírnou událost? Země vzniká až v 5. tabulce. V předchozích čtyřech tabulkách nebesa ani země ještě neexistují. Čteme zde o vzniku bohů a jejich podivných interakcích. Je zde popisováno jejich vzájemné rušení, přibližování, spolčování, neklidné pobíhání a zastavování, hrozné střety, které vedou i k roztržení božského těla. Víme z tohoto i jiných textů staré Mezopotámie, že nejvýznamnější bohové měli přiděleny jednotlivé planety naší soustavy včetně Slunce i Měsíce. Nejsou zde v Enúma eliš obrazně popisovány skutečné střety nebeských těles při formování naší sluneční soustavy?

Nejprve je prastarý Apsú, zploditel, a životodárná Tiámat, rodička veškerenstva. Je zde jen prvotní vesmír, žádná planeta se svou oběžnou drahou, žádný bůh se ještě neobjevil, jménem nebyl nazván, osud žádnému nebyl určen. Pak se obě prapůvodní vesmírné matérie smísily, své vody smísili dohromady. Apsú (Abzu) představoval v tradici sladkou, posvátnou vodu, Tiámat vodu slanou. Na počátku však nemuselo jít o vodu v klasickém slova smyslu, jak je zdůrazněno: Nevynořily se pastviny, rákosové houští nebylo vidět. Nejedná se zde o základní stavební prvky a životodárné síly vesmíru? Lze si představit Apsú například jako obrovský kosmický molekulární mrak (GMC)?  

Epos o stvoření[3], tab. I, verš 1-10
Když nahoře nebesa nebyla pojmenována,
dole země jménem nebyla zvána,
tu prastarý Apsú, jejich zploditel,
a životodárná Tiámat, rodička veškerenstva,
své vody smísili dohromady.
Nevynořily se pastviny, rákosové houští nebylo vidět.
Když žádný bůh se ještě neobjevil,
jménem nebyl nazván, osud žádnému nebyl určen,
tu z jejich lůna bohové byli stvořeni.
Lachmu a Lachamu se objevili a jménem byli nazváni.

Objevili se Lachmu a Lachamu, prvý partnerský pár bohů. Lachmu (Lahmu) byl nejčastěji zobrazován jako muž s dlouhými vlasy (šest bohatých kadeří) a bradkou, v rudém rouchu. Dříve byl považován za personifikaci zodiaku či obecně různých souhvězdí, nebo mateřských hvězd. Lahmu měl spojení s vodou, často sloužil v roli božského vrátného a hlídače. Byl ovšem někdy spojován i s různými nebeskými monstry a v eposu o stvoření byl jmenován ve skupině monster Tiámat. V některých textech vystupovalo více těchto postav lahmu.[6] Napadá nás, zda kdysi neměl symbolizovat i komety a meteory.

Epos o stvoření[3], tab. I, verš 10-20
Lachmu a Lachamu se objevili a jménem byli nazváni.
Dříve než vyrostli a stali se silnými,
Anšar a Kišar byli stvořeni, mocnější než oni.
Dny se množily, léta narůstala.
Anu, jejich syn, svým rodičům byl roven,
Anšar svého prvorozence Ana sobě rovným učinil,
Anu k obrazu svému Nudimmuda zplodil,
a on, Nudimmud, svých otců byl vládcem.
Bystrý, moudrý, silných paží,
mnohem mocnější než jeho děd Anšar,
neměl rovného mezi bohy, svými druhy.

Stvořeni byli Anšar a Kišar, mocnější než Lachmu a Lachamu. AN znamenal nebe a KI zemi. Jejich jména tak znamenala veškeré nebe  resp. veškerou zemi. I zde se mohlo jednat o prvotní, základní stavební prvky vesmíru. Země a nebe byly stvořeny podle Enúma eliš až později.

Z božského páru Anšara a Kišar se zrodil bůh Anu. Anu (též An) znamenal nebesa. V kulturách starého Sumeru byl považován za boha a zosobnění nebes. V Sumeru byl nejvyšším bohem  a otcem řady dalších bohů.

Anu zplodil Nudimmuda. Nudimmud (Enki, Ea) byl sumerským bohem sladké vody, ochráncem civilizace a kultury, bohem moudrosti a magie. Spojen byl s planetou Merkur.[8]

Stvořeno tak bylo několik bohů, z nichž téměř všichni měli co dočinění s nebeskými resp. kosmickými ději. Buď byli spojováni s vesmírnými energiemi, silami či prvky nebo přímo s planetami. Jejich chování bylo podivné:

   
Obr. V klínovém písmu se znak boha Anu používal i jako determinativ značící, že následuje jméno boha (DINGIR), a rovněž znamenal obecně „bůh“.[7]

Epos o stvoření, tab. I, verš 21-28
Spolčili se bohové, druzi,
rušili Tiámatu, neklidně pobíhali.
Rozbouřili její nitro
a hlukem svým děsili bohy v příbytcích nebeských,
však ani Apsú neztlumil jejich křik.
A Tiámat k tomu mlčela,
i když nepříjemné jí bylo jejich konání,
nedobrá byla jejich cesta, leč ona je šetřila.

Bohové pobíhali, rozbouřili Tiámatino nitro, hlukem svým děsili ostatní bohy v příbytcích nebeských, nedobrá byla jejich cesta. Představa pobíhajících bohů je prazvláštní. Pokud si však místo bohů dosadíme nebeská tělesa, planety, pak vše začíná dávat smysl. Nové planety měly navzájem kolizní dráhy, nedobrá byla jejich cesta, neklidně pobíhali(y) po svých nestálých, proměnlivých drahách, na kterých se rušivě ovlivňovali svou gravitací tak, že rozbouřili dokonce nitro Tiámat, až už si pod ní představíme cokoliv.

Apsú přivolal k pomoci svého rádce Mummua, aby se společně s Tiámat poradili, co dělat. Mummu byl tedy třetí entitou, která zde byla od počátků. Jméno je odvozeno od sumerského Umun, co značí nějaký objem, množství, jádro, těleso či životodárnou sílu.[9]

Apsú chce nové bohy zničit, zmařit jejich konání. Tiámatu to ale rozzuří, nechce zničit to, co předtím stvořili. Mummu ale radí Apsúovi: Znič, otče můj, cestu zmatku! Noví bohové se to dozvídají: Když bohové to uslyšeli, pobíhali zmateně, ztichli, němě usedli. Ea kouzlem uspává Apsúa a mrákotami obestře i Mummu. Apsúovi pak Ea odnímá jeho atributy moci: Ea jej zbavil pásu, strhl jeho korunu, odňal mu božskou záři a sám se jí oděl. Apsúovu božskou záři přebírá Ea a nakonec Apsúa spoutá a usmrtí.

Epos o stvoření, tab. I, verš 65-75
Tak uspal Apsúa, spánkem byl přemožen,
však Mummu, rádce, jen mrákotami byl obestřen.
Ea jej zbavil pásu, strhl jeho korunu,
odňal mu božskou záři a sám se jí oděl.
Apsúa spoutal a usmrtil jej.
Mummua uvěznil, konání jeho učinil přítrž.
Nad Apsúem zřídil své sídlo.
Uchopil Mummua, třímaje pevně jeho uzdu.
Když nepřátele své spoutal a zabil,
když Ea triumf svůj nad protivníky oslavil,
uvnitř své svatyně pokojně spočinul.

Není zde popsán nějaký dávný střet kosmických energií, záření či hmotných těles? Apsú přestává vydávat záři a zářit začíná Ea. Síla Apsúa je spoutána, Mummu uvězněn, držen Eou na uzdě tak, jako jsou např. planety drženy v gravitačním poli svého slunce. Ea využívá materii Apsúa a stává se dominující silou či vesmírným tělesem, možná nově zformovaným Sluncem. A poté zde vzniká něco dalšího:

Epos o stvoření, tab. I, verš 21-28
V nitru Apsú zrozen byl Marduk.
V nitru svatého Apsú zrozen byl Marduk.
Zplodil ho Ea, jeho otec.
Porodila ho Damkina, jeho matka.
Sál mléko z ňader bohyň.
Kojná, která jej hlídala, hrůznou ho naplnila vznešeností.
Nádherná je jeho postava, jiskřivý jeho pohled.
Mužný od svého zrození, nesmírně silný od samého počátku.

V nitru Apsú je zrozen Marduk, vznešeně hrůzný, nesmírně silný již od počátku. Lze Mardukovi v našem příběhu přiřadit nějaké nebeské těleso? Jméno Marduk pochází ze sumerského AMAR.UTU, což znamená sluneční telátko, telátko slunce či syn Utu. Utu byl slunečním bohem, Sluncem. Marduk ale původně nepatřil k nejvýznamnějším bohům Sumeru.[10]  
V pozdější babylonské kultuře se Marduk stal nejvyšším bohem a byl mu přiřazen Jupiter, největší planeta sluneční soustavy. Jeho jméno ale vypovídá o tom, že byl původně považován za syna Slunce resp. personifikaci nějakého nebeského tělesa odvozeného od Slunce.
Stvořitelský příběh potvrzuje, že Mardukovým otcem je Ea (Enki, Nudimmud). Bůh Ea byl uctíván jako pán podzemního sladkého moře Abzu (Apsú). V příběhu si skutečně Nad Apsúem zřídil své sídlo. Ještě předtím však ze spícího Apsúa strhl jeho korunu, získal od něj božskou záři a usmrtil jej.

Pokud by Apsú představoval například molekulární mrak GMC, pak zde máme velice výstižný, básnický popis vzniku našeho Slunce gravitačním kolapsem hvězdotvorné mlhoviny.

Mlhovina zanikla, přestala kralovat vesmíru a zářit, vzniklo z ní i naše Slunce i další nebeská tělesa.[b]
Nově zrozený bůh Ea Nad Apsúem zřídil své sídlo, tedy začal existovat tam, kde byla dříve mlhovina Apsú, a převzal od ní schopnost zářit. Stal se největším kosmickým tělesem v okolí se schopností vládnout všem ostatním včetně Mummua, třímaje pevně jeho uzdu.

Enúma eliš spojila obě tradice dohromady. Ea, Mardukův otec, je pánem Abzu, ale zároveň Marduk zůstává v souladu se starou sumerskou tradicí synem slunce.

  
Obr. Hvězdotvorná mlhovina M42[11]

Molekulární mraky obsahují zejména molekuly vodíku (H2). Apsú byl často popisován jako obrovský rezervoár vody.

Vraťme se k Mardukovi. V nitru molekulárního mraku Apsú se nezrodilo jen naše Slunce (Ea) a protoplanety, ale také menší slunce - Marduk. Možná jako hnědý trpaslík s hmotností několika desítek těles srovnatelných s Jupiterem. Šlo o obří těleso, mnohem větší a silnější, než planety naší sluneční soustavy, Marduk nesmírně silný od samého začátku, hrůzně vznešený.[c]

Sama nebesa v postavě Anua obdařila Marduka dvojím božstvím. Pokud bylo planetám dáno jedno božství, pak Marduk obdržel božství dvojí, protože byl více než ostatní planety:

Epos o stvoření, tab. I, verš 89-1008
I uviděl ho Anu, zploditel jeho otce,
zajásal, rozzářil se, radostí se naplnilo jeho srdce.
Učinil ho dokonalým, obdařil ho dvojím božstvím.
Mnohem vznešenější, nad ostatní vynikal ve všem.
Nepředstavitelně dokonalé byly jeho údy.
Nemožno jest to pochopit, obtížno jest to uzřít.
Čtvero bylo jeho očí, čtvero jeho uší.
Když pohnul svými rty, oheň vzplál.
Čtyři uši vše slyšely
a čtyři oči vše viděly.
Povýšen byl mezi bohy, vynikající byla jeho postava,
obrovské jeho údy, od narození byl převeliký.

Marduk byl tedy převeliký, obrovský, vznešenější než ostatní bohové. Oplýval vlastnosti, které Nemožno jest to pochopit, obtížno jest to uzřít. Uvnitř sebe nesl oheň, Když pohnul svými rty, oheň vzplál.

Epos o stvoření, tab. I, verš 101-107
„Synáčku můj, synáčku můj!
Synu Slunce, Slunce bohů!“
Oděn je září deseti božstev, je jí celý pokryt.
Padesatero hrůz v sobě nese.
I stvořil a zrodil Anu čtvero větrů
a vložil mu je do rukou. „Nechť hraje si můj syn!“
Stvořil prach, dal ho nést bouří, stvořil vlnu, Tiámatu ruší.

 

Pokud o Mardukovi uvažujeme jako o nebeském tělesu, měl by být menší než Slunce (syn Slunce) ale větší než planety (Slunce bohů). Září jako deset planet (božstev) a nese v sobě hrůzy, čtvero větrů, prachové bouře i vlnu, která ruší prastarou, životodárnou Tiámat.

Čtvero Mardukových hrůzných větrů rozbouří nitro Tiámat a také starší bohové/planety trpí jeho nepokojem. O Tiámatě toho stále mnoho nevíme, zatím jsme ji spíše považovali za životodárnou přírodní sílu. Z dalších veršů však plyne, že se může rovněž jednat o nějaké nebeské těleso, které je nyní při svém oběhu rušeno Mardukem. V textu je Tiámat označena za matku některých planet či hvězd:
 

  
Obr. Porovnání - Slunce, Červený trpaslík, Hnědý trpaslík (ve skutečnosti rudý), Jupiter a Země. [12]
Epos o stvoření, tab. I, verš 109-116
Rušena ve dne i v noci Tiámat kol dokola pobíhá
a bohové odpočinku nemohou nalézt, trpí jejím nepokojem.
I pomysleli na zlé v nitrech svých
a Tiámatě, matce své, pravili:
„Když Apsúa, miláčka tvého, zabíjeli,
nešla jsi mu na pomoc, seděla jsi mlčky.
Anu stvořil čtvero hrůzných větrů;
ty rozbouřily tvé nitro a my nemůžeme spát.

Jméno Tiámat je odvozeno od tiamtum - moře. Může se jednat o personifikaci prvotního chaosu, ze kterého povstal život. Snad jde o životní a tvořivou kosmickou entitu, která se zde manifestuje jako předchůdkyně naší Země, kolébka budoucího života.
Nyní se starší bohové staví po bok Tiámaty a vše se schyluje k bitvě, kterou vyprovokoval Marduk svým rušivým vlivem. Tiámat, zvaná též
matka Chubur, která vše tvoří, chystá zbraně. Tvoří hady, zářivé draky, obludy, člověka-rybu i člověka-škorpióna. Stvoří celkem 11 oblud. Ze svých prvorozenců, shromážděných kolem ní, vyzdvedla Kingua a učinila ho velkým. Ten má velet jejím vojskům.

Epos o stvoření, tab. I, verš 153-160
„Zaklínání vyřkla jsem a tebe velkým učinila v shromáždění bohů.
Vládu nad všemi bohy vložila jsem do tvých rukou.
Buď mocný, vždyť tys můj manžel jediný!
Tvé příkazy nechť mocnější jsou než všichni Anunnakové!“
Tabulku osudů mu dala, na jeho hruď ji zavěsila.
„Nechť není změněn příkaz tvůj, nechť pevný je tvůj výrok!“
Nyní, když Kingu byl povýšen a chopil se nejvyšší božské moci,
bohům, svým synům, určil osudy.

Kingu je dána tabulka osudů a sám určuje osudy starých bohů, nad kterými získává vládu. Dle planetární teorie bychom zde mohli uvažovat další velké vesmírné těleso, které se dostává na stabilní oběžnou dráhu kolem Slunce - Tabulku osudů mu dala, na jeho hruď ji zavěsila. Svou velikostí ovlivňuje pohyby některých okolních planet - bohům, svým synům, určil osudy.

Zde končí první tabulka příběhu o stvoření.

 

Předchozí - Enúma eliš - Epos o stvoření světa

Pokračování Enúma eliš - Epos o stvoření světa - Marduk a Nibiru


[a] Datace bývá uváděna mezi 1800 – 600 př. n. l., jindy je udáváno rozmezí 1900 –1600 př. n. l., či období vlády starobabylonského krále Chammurapiho  (1792–1750 př. n. l.).[2] 
[b] Podle tzv. mlhovinové hypotézy vznikají nové hvězdy z velmi zředěných molekulárních oblaků, které se začnou smršťovat svou vlastní gravitací, často kvůli vlivu blízké exploze supernovy. Oblak se smršťuje a trhá, čímž vytváří až několik stovek nových hvězd.
Vývoj hvězdy tak začíná gravitačním kolapsem obřího molekulárního mraku (GMC - giant molecular cloud). Mrak může mít velikost v řádech desítek světelných let a hmotnost milionů slunečních mas. Při kolapsu se GMC rozdělí na menší fragment a v každém uvolňuje hroutící se plyn gravitační potenciální energii ve formě tepla. Fragment kondenzuje do super horké rotující sféry plynu, známé jako protohvězda. V masivnějších protohvězdách je zahájena protonová řetězová reakce, kdy se v jádře hvězdy mění jádra vodíku na jádra hélia.[11]
[c] Hnědý trpaslík je vesmírné těleso, vznikající z protohvězdy, která nemá dostatečnou hmotnost, aby v ní mohly probíhat veškeré termonukleární reakce (kromě slučování deuteria). Z tohoto hlediska se považuje za přechod mezi planetou a hvězdou. Jde o objekt s hmotností v rozmezí 13 až 80 hmotností planety Jupiter (MJ). Vyzařuje rádiové a infračervené záření, někdy také viditelné světlo o velmi dlouhé vlnové délce, tj. červené světlo.[12]

[1] Enúma Eliš - Epos o stvoření světa. Mýty a skutečnost. Suspectus.com [online]. 2006 [cit. 2021-11-15]. Dostupné z: http://myty.cz/view.php?cisloclanku=2007040019
[2] Wikipedia contributors, 'Enūma Eliš', Wikipedia, The Free Encyclopedia, 8 September 2021, 16:37 UTC, < https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=En%C5%ABma_Eli%C5%A1&oldid=1043154152 > [accessed 7 November 2021]
[3] Hruška, Matouš, Prosecký, Součková. Mýty staré Mezopotámie: Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách. Odeon. Praha 1977
Epos o stvoření - překlad Jiří Prosecký.
[4] Válečkové pečeti Mezopotámie. Mýty a skutečnost. Suspectus.com [online]. 2008 [cit. 2021-11-19]. Dostupné z: http://myty.cz/view.php?nazevclanku=valeckove-peceti-mezopotamie&cisloclanku=2006040003
[5] Wikipedia contributors, 'Nibiru (Babylonian astronomy)', Wikipedia, The Free Encyclopedia, 8 August 2021, 23:45 UTC, < https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Nibiru_(Babylonian_astronomy)&oldid=1037828566 > [accessed 7 November 2021]
[6] Wikipedia contributors, 'Lahmu', Wikipedia, The Free Encyclopedia, 14 October 2021, 22:01 UTC, < https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Lahmu&oldid=1049959222 > [accessed 20 November 2021]
[7] Wikipedia contributors, 'Anu', Wikipedia, The Free Encyclopedia, 14 October 2021, 21:46 UTC, < https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Anu&oldid=1049957317 > [accessed 20 November 2021]
[8] Wikipedia contributors, 'Enki', Wikipedia, The Free Encyclopedia, 31 October 2021, 12:23 UTC, < https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Enki&oldid=1052844916 > [accessed 20 November 2021]
[9] Wikipedia contributors, 'Mummu', Wikipedia, The Free Encyclopedia, 15 September 2021, 20:49 UTC, < https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Mummu&oldid=1044550314 > [accessed 21 November 2021]
[10] Wikipedia contributors, 'Marduk', Wikipedia, The Free Encyclopedia, 9 November 2021, 16:05 UTC, < https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Marduk&oldid=1054360928 > [accessed 22 November 2021]
[11] Přispěvatelé Wikipedie, Vznik hvězdy [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2021, Datum poslední revize 28. 08. 2021, 15:10 UTC, [citováno 23. 11. 2021] < https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vznik_hv%C4%9Bzdy&oldid=20425720 >
[12] Wikipedia contributors, 'Brown dwarf', Wikipedia, The Free Encyclopedia, 15 November 2021, 08:40 UTC, < https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Brown_dwarf&oldid=1055340227 > [accessed 25 November 2021]
   

Vydáno: 22. 11. 2021