Mýty a skutečnost - vznik světa

Nebeský kříž, božská osa světa

Vědci objevili něco, co nazvali Axis of Evil - Osa zla pro možné zničující dopady na pilíře materialistické vědy o Zemi a vesmíru. Vesmír zřejmě není homogenní a izotropní, jak doposud předpokládala kosmologie, ale je uspořádán jako dílo inteligentního stvořitele. Je vesmír zaměřen na naši Zemi jako centrum všeho? Vede tento objev k teorii ploché země, která je středem světa?  Je zde spojitost s nebeským křížem, o kterém vyprávějí slovanské vědy?

Vesmírem prolétají fotony určitých vlastností, které vědci považují za pozůstatek zrodu vesmíru. Fotony způsobují tzv. reliktní záření (relic radiation) vytvářející kosmické mikrovlnné pozadí (cosmic microwave background - CMB, CMBR). Podle teorií o vzniku kosmu by mělo reliktní neboli zbytkové záření přicházet izotropně ze všech směrů z vesmíru. Dle kosmologického principu musí být celý vesmír homogenní a izotropní, tedy bez určitého preferovaného směru či středu.^{[a] [1] [2]}
Při zkoumání CMB ale bylo zjištěno, že reliktní záření má ve dvou směrech specifické vlastnosti. A co je neuvěřitelné, tyto směry souzní s rovinou naší sluneční soustavy.^[3]

Rovina ekliptiky

Představme si, že stojíte na zemi a sledujeme pohyb Slunce a všech planet naší soustavy po nebi. Zjistíte, že všechny putují po nebeské sféře ve stejném úzkém pásu na pozadí určitých souhvězdí. Dráha Slunce vyznačuje na nebeské sféře tzv. ekliptiku. Celou svou drahou po obloze projde Slunce za jeden rok (za 1 den se posune zhruba o 1°). V úzkém pásu podél ekliptiky se pohybují i všechny planety, pouze Měsíc se od ekliptiky cyklicky mírně odchyluje na jednu či druhou stranu. To, že všechna velká nebeská tělesa (Slunce, Měsíc, planety) se pohybují nad námi v přibližně stejném koridoru, je zajímavé. Jakoby jim někdo určil úzkou cestu, po které cestují a ze které se nemohou odchýlit.[b]Tento pás nebeské sféry byl pro člověka odjakživa velice významným. Veškeré cyklické události na nebi se děly právě v tomto pásu (až na otáčení vzdálených hvězd a občasné přílety komet).

Obr. Úsvit 20. srpna 2025. Po ranní obloze putují Jupiter, Venuše a Merkur spolu s Měsícem. Slunce právě vychází. Všechny planety i Slunce se pohybují v úzkém pásu ekliptiky. Pouze Měsíc se od ekliptiky cyklicky mírně odchyluje na jednu či druhou stranu.

Lidé rozdělili pás ekliptiky do dvanácti souhvězdí (zvířetníková souhvězdí) a na dvanáct stejně širokých úseků určujících jednotlivá astrologická znamení. Ekliptika je tak rozdělena na dvanáct znamení zvěrokruhu (1 znamení = 30°). Slunce během roku projde všech 12 znamení zvěrokruhu na ekliptice. Luna projde celým pásem ekliptiky rychleji - za jeden měsíc. Rovina ekliptiky je základní rovinou ekliptikálního souřadnicového systému.

Ekliptika určuje rovinu (rovinu ekliptiky), ve které putuje Slunce kolem Země. Pokud vezmeme za základní vztažný bod Slunce, pak všechny planety sluneční soustavy, včetně Země, obíhají kolem Slunce v rovinách, které se od roviny ekliptiky liší velice málo. Hovoříme zde o rovině sluneční soustavy.

Pokud tedy stojíme na zemi, lze si ekliptiku představit na pozadí nebeské sféry jako úzký pás v podobě oblouku, po kterém putuje Slunce ve dne a planety v noci. Oblouk v průběhu dne a noci roste a klesá nad obzorem a vytváří tak symbolickou nebeskou kolébku.

Osa zla - Axis of Evil

Kosmické reliktní záření (CMB) je elektromagnetické záření, které přichází z vesmíru rovnoměrně ze všech směrů a je považováno za pozůstatek konce velkého třesku, kdy se záření oddělilo od hmoty prvotních atomů. Kosmologové si uvědomují, že studium CMB je základem pro poznávání historie i současnosti vesmíru.^[19]  
Pozorování záření kosmického mikrovlnného pozadí umožňuje získat pohled na vesmír ve velkém měřítku. CMB má být jedním z hlavních důkazů pro teorii velkého třesku a zároveň nejvýznamnějším zdrojem poznatků o mladém vesmíru a předmětem intenzivního výzkumu.

V listopadu 1989 byla do vesmíru vyslána COBE - první sonda měřící CMB. Další sonda WMAP (Wilkinson Microwave Anisotropy Probe) začala od roku 2001 měřit fluktuací reliktního záření s vyšší přesností. Mise WMAP trvala celkem devět let a byla ukončena v říjnu 2010.[4] Další, ještě přesnější měření, prováděla sonda Planck Surveyor vyslaná v roce 2009. Jedním z cílů bylo otestovat teorie raného vesmíru a původu kosmické struktury. Mise poskytla významné poznatky o složení a vývoji vesmíru a vrhla světlo na základní fyziku, která řídí vesmír. V březnu 2013 zveřejnil evropský výzkumný tým stojící za kosmologickou sondou Planck celooblohovou mapu kosmického mikrovlnného pozadí. Některé teorie o vzniku vesmíru musely být na základě poznatků sondy Planck opuštěny. Dle studie výsledků měření existuje 95 % raného vesmíru ve formě hypotetické temné hmoty (27 %) a temné energie (68 %). Stáří vesmíru má činit 13.8 miliardy let.[5]

Obr. Mapa teploty reliktního záření po devíti letech pozorování sondou WMAP. Jde o mapu teplotních rozdílů, tedy rozložení teploty ve vesmíru. Takto měl teplotně vypadat vesmír přibližně 375 000 let po velkém třesku.[4] Obr. Mapa vytvořená dle výsledků měření teplotních rozdílů reliktního záření sondou Planck Surveyor.[6]

Aby tedy teorie vzniku vesmíru mohly nadále fungovat, musely být zavedeny tajemné, hypotetické, temné veličiny: Temná energie tlačící prostor od sebe a temná hmota přitahující galaxie k sobě. Nyní nás ale zajímá jiná záležitost - teplotní anomálie reliktního záření. Již sonda WMAP (2001 - 2010) změřila podivné vlastnosti CMB. Analýzou výsledků měření byla zjištěna nevysvětlitelná korelace mezi rovinou naší sluneční soustavy (rovina ekliptiky) a teplotními vlastnostmi kosmického mikrovlnného pozadí CMB.^[3]
Teplotní odchylky jsou větší, než se očekávalo, a do značné míry vzájemně sladěny. Teplotní fluktuace kosmického záření je v některých měřítcích zarovnána podle preferovaného směru a to tvoří to, co bylo nazváno „osa zla“. Teplota reliktního záření jedné poloviny nebeské klenby se mírně liší od poloviny druhé. Velice zvláštní je, že hranice těchto dvou nebeských hemisfér lícuje s rovinou ekliptiky. Z naší pozice pozorovatele ve sluneční soustavě je "dolní, severní" nebeská hemisféra o něco chladnější, než ta "horní, jižní":

Obr. Nová mapa potvrzuje, že teplotní vzorce v raném vesmíru byly mírně asymetrické. Severní hemisféra vesmíru (nad Sluncem) se zdá o něco chladnější než jižní hemisféra (pod Sluncem), jak ukazuje tento obrázek s bílou hranicí mezi hemisférami. Dále je zde černě zakroužkováno nečekaně velké chladné místo.[6] [11] [c]

Kosmologové zde používají statistickou techniku multipólové analýzy resp. vícepólové expanse (multipole expansion). Rozdělují jemné teplotní odchylky v CMB do složek nazývaných dipól, kvadrupól a oktupól, jako když rozkládají orchestrální partituru na melodie hrané různými nástroji.^[d]
Pokud je CMB skutečně dosvitem velkého třesku, pak by orientace horkých a studených oblastí kvadrupólu (4-pól) a oktupólu (8-pól) měly být zcela náhodné. Ale nejsou, jsou zarovnány, leží ve stejné rovině shodné s rovinou naší sluneční soustavy.
Ovšem naše sluneční soustava nemůže "nic vědět" o reliktním kosmickém záření a nemůže být tedy na něj orientována. Reliktní záření pochází z doby, kdy neexistovala ani naše galaxie, ani naše Slunce, Země a planety. Nemůže zde být žádné spojení mezi vlastnostmi reliktního záření a uspořádáním sluneční soustavy. A přesto je náš domovský systém zarovnán se strukturou reliktního záření, pozorovanou v určitých větších měřítcích.^{[12] [13][15]}

Zmíněné anomálie se objevily již na mapách ze satelitu WMAP. Vědci se utěšovali tvrzením, že byly způsobeny špatnou analýzou, nebo kontaminací záření z Mléčné dráhy.
Avšak několik nezávislých vědeckých týmů potvrdilo, že metoda multipólových vektorů skutečně ukazuje neočekávané vzory v CMB. Nejenže jsou kvadrupóly a oktupóly rovinné, ale jejich roviny jsou téměř kolmé k ekliptice. Navíc bylo zjištěno, že rovina ekliptiky leží přesně mezi nejteplejším a nejchladnějším lalokem kombinované mapy kvadrupólu a oktupólu. Pravděpodobnost, že k těmto zarovnáním dojde náhodou, je menší než 0,1 procenta. Navíc, kvadrupólová a oktupólová rovina jsou také kolmé na CMB dipól, který ukazuje na směr pohybu sluneční soustavy. Proč jsou vzory CMB orientovány na sluneční soustavu, je pro moderní vědu záhadou.^[18]

Celá záležitost byla v roce 2005 nazvána jako Osa zla (angl. Axis of Evil, AOE) pro možné "zlé" dopady na celou moderní kosmologii a kosmogonii i západní vědu obecně. Takzvaná osa zla v kosmickém mikrovlnném pozadí je osa přibližně kolmá k rovině oběžné dráhy Země kolem Slunce.^[16]

Obr. Axis of Evil - Osa zla se kryje s plochou ekliptiky na mapě nebeské sféry. Teplotní rozdíly mikrovlnného kosmického záření jsou zobrazeny v oktupólovém modelu.[17]

Sonda Planck Surveyor (2009 - 2013) zpřesnila předchozí měření. Byla potvrzena teplotní anomálie reliktního záření zjištěná již předchozími měřeními. V roce 2013 vědci vytvořili novou mapu vesmírného reliktního záření. Je hrudkovité, s většími a více horkými či studenými skvrnami v severní polovině oblohy, jak je vidět ze Země, než směrem na jih. A na severní polokouli je navíc velké, nevysvětlitelně chladné místo.
Měření potvrdilo podivuhodné anomálie nebeské sféry. Objeveno bylo neočekávané uspořádání kosmu do roviny, ale také soulad s rovinou sluneční soustavy, včetně zarovnání s rozsáhlými vesmírnými strukturami - Místní skupinou blízkých galaxií i samotné Mléčné dráhy.^[18]

Max Tegmark, expert na raný vesmír z Massachusettského technologického institutu, popsal výsledky jako „velmi vzrušující“. Vypadá to, že „vesmír se nám snaží něco říct“. George Efstathiou z Cambridgeské univerzity, jeden z vůdců projektu Planck, v tiskové zprávě Evropské vesmírné agentury řekl: „Naším konečným cílem je sestrojit nový model, který předpovídá anomálie a spojí je dohromady. Ale jsme na samém začátku; zatím nevíme, zda je to možné a jaký typ nové fyziky by mohl být zapotřebí. A to je vzrušující."^[7]

Vědci si s "osou zla" dosud neví rady. Anizotropie CMB by měly být náhodně orientovány, nikoli zarovnány. Variace v menším měřítku jsou opravdu náhodné, ale tím spíše je odchylka ve větších měřítcích podivnější.
 

Obr. V kvadrupólovém a oktupólovém modelu lze proložit nebeskou klenbou rovinu, která ji půli na hemisféry s největšími teplými a chladnými oblastmi. S touto rovinou je zarovnána rovina ekliptiky resp. rovina naší soustavy Země - Slunce - planety. Navíc, rovina pohybu Slunce okolo centra Galaxie je odchýlena pouze o 10°.[18]

Podle základních principů současné vědy zde nemůže být žádné spojení mezi vlastnostmi reliktního kosmického záření a uspořádáním naší sluneční soustavy. Rovina tvořená Zemí, Sluncem a planetami nemůže mít jakýkoliv vliv na pozorovatelné vlastnosti vesmíru! Tedy pokud vycházíme z předpokladu, že Země nemá ve vesmíru nějaké výsadní postavení. To, že by snad Země a Slunce (a další planety sluneční soustavy) zaujímaly nějakou centrální pozici ve vesmíru, je pro současnou vědu kacířskou myšlenkou. Nelze připustit, že by Země měla výsadní postavení v kosmu - to by mohlo nahrávat i dalším myšlenkám - třeba o inteligentním plánu stavby vesmíru a tedy i existenci Stvořitele, který stvořil Zemi jako centrum světa. Proto je nutné trvat na tom, že vesmír musí být homogenní a izotropní. Již deset let se tedy vymýšlejí teorie o náhodě, nepřesných měřeních či chybných interpretacích zjištěných dat. Případně se uvažují nějaké dosud neznámé jevy a síly způsobující toto kosmické zarovnání.^[3]
Měření byla opakována po létech novými, přesnějšími metodami a výsledky jsou stále stejné, ba ještě průkaznější. Řada vědeckých analýz toto směrové zarovnání potvrdila a otázkou je, zda se jedná o bizarní náhodu, nebo zde existuje něco zásadnějšího.
Počátky struktury vesmíru leží v prvních okamžicích po velkém třesku. Ale jak mohl raný vesmír „vědět“ o geometrii sluneční soustavy, když se vyvíjel před 4,5 miliardami let? Mohlo takové bizarní zarovnání vzniknout v raném vesmíru, nebo je odpověď v samotné sluneční soustavě – nějaký dosud neznámý faktor, který zkresluje naše pozorování?^[18] Obklopuje snad naši soustavu nějaký božský mrak, jak vtipkují kosmologové?^[13]
Nebo se nad námi klene nějaká neviditelná kopule, ovlivňující měření? Dospěla věda tak daleko, aby nastala konečně tak očekávaná změna paradigmatu?

Někteří vědci připouštějí myšlenku, že kosmické mikrovlnné pozadí CMB může sloužit jako ideální tabule s jasným vzkazem civilizacím s určitou úrovní technických znalostí. Pokud bychom připustili teorii, že vesmír i naše Země nemusely vzniknout náhodně neřízeným procesem, ale ve hře je i možnost záměru, pak by právě všudypřítomné kosmické záření vzniklé na počátku světa mohlo poskytnout hypotetickému Stvořiteli příležitost zanechat zprávu. CMB by byla vhodným médiem s poselstvím, jedinečným sdělením o inteligentním plánu (Intelligent Design) vzniku našeho světa. Zpráva by mohla být určena právě technickým civilizacím, aby při svém rozvoji neopomněli na duchovní rozměr.^{[19] [20]}  

Další podivnosti

Fluktuace reliktního kosmického záření je v určitých měřítcích uspořádána do jednoho směru (což odporuje vědeckých axiomům o vzniku kosmu) a navíc lícuje s plochou naší sluneční soustavy. Nejprve bylo reliktní záření měřeno sondou COBE, pak přesnější WMAP a pak ještě přesnější sondou Planck. Potvrdilo se, že vesmír, jak jej analyzujeme v určitém měřítku z okolí Země, je uspořádám podle zvláštního vzoru - podle určité neviditelné roviny či linie. Existenci tzv. osy zla, jak se tomuto zarovnání tepelných vlastností reliktního kosmického záření s rovinou naší sluneční soustavy začalo říkat, potvrzují i další zjištění. Ukazuje se, že rotace většiny galaxií se zdají být rovněž v souladu s axis of evil - osou zla.
Existují i další pozorování směrových anomálií - rozložení polarizace kvasarů (polarization distribution of the quasars) či anizotropie kosmického zrychlení (anisotropy of the cosmic acceleration). Směrové zarovnání těchto anomálií je poměrně významné, což naznačuje jejich společný původ.
Některé aspekty kosmické geometrie se zdají být více zploštělé než sférické a jsou uspořádány téměř kolmo k rovině, po níž planety obíhají kolem Slunce.

Nebeský kříž - božská osa světa

Některé nové kosmologické poznatky lze vysvětlit pouze tím, že vesmír je již od svého počátku směrově uspořádán a to v souladu s naší sluneční soustavou. Fenomén zarovnání určitých vlastností kosmického záření, vzniklého při zrodu kosmu, s rovinou ekliptiky, je označován jako Osa zla (Axis of Evil). Zpochybňuje totiž základy současné kosmologie a může mít převratný dopad na chápání našeho místa v širém světě. "Osa zla" nás vrací k představám o výsadním postavení Země ve vesmíru.  Pro současnou vědu je plošné uspořádání struktury vesmíru a zarovnání s naší Zemí a Sluncem doposud nevysvětlitelné. Podle prapůvodní tradice předávané tisíce let to ovšem žádné tajemství není. Vždyť Země byla stvořena jako nedozírná plocha s mnoha zeměmi a světy. Náš svět, který se nám jeví jako Zeměkoule, je jen jednou, i když důležitou, "bublinou" či "buňkou v nedozírné plástvi" země-plochy.^[8]
Nad plochou země byla učiněna nebeská klenba, aby zemi oddělila od nesmírných hlubin pravod a tím ji chránila. Z bezedných mořských hlubin chaosu tak povstal řád. Orientace a ukotvení stvořeného světa bylo určeno Božskou osou - nebeským křížem. Kříž určuje základní orientaci světa a stal se i naším prvním, základním symbolem - znamením kříže.^[9]

Božská osa světa je tak dnes (přízračně pro naši upadající kulturu) označována jako Osa zla. Existuje skutečně nebeský kříž či Božská osa světa? Změní moderní kosmologie vědecké paradigma a potvrdí vědění našich předků?

Bible,  kniha Genesis 1:1-10 (CEP)^[10]

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: "Buď světlo!" A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první. I řekl Bůh: "Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!" Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. Klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro, den druhý. I řekl Bůh: "Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!" A stalo se tak. Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré.

Podle tradice byla naše země stvořena jako nehybná rovina, plocha. Plocha země je pro člověka nezměrná, domovem mnoha různých civilizací vzájemně oddělených, jako komůrky ve včelí plástvi. Nad zeměplochou se klene nebeská klenba, sestávající ze sedmi vrstev. Někde se hovoří o sedmi klenbách. Hranice první vrstvy není zas až tak daleko, ale vnější hranice nebeské klenby leží pro člověka opět v nezměrné dáli. Nebeská klenba chrání náš svět a odděluje jej od nekonečných hlubin vesmírných životodárných vod. To vše má přesný řád a je uspořádáno podle dvou základních rovin tvořících nebeský kříž. Vodorovná plocha je osou země, svislá plocha je osou nebes. Tam, kde se roviny kříží, leží osa světa. Ta byla např. v sumerské tradici popisována jako kotevní lano či kotevní stožár pro nebe a zemi. Obecně kříž, jako nejstarší symbol, znázorňoval spojení božského (vertikála) a lidského či světského prvku (horizontála).

Náš kousek světa prý kdysi ozařovalo úplně jiné slunce. Byl zde neustále den a nedocházelo ani k výraznějšímu střídání  ročních období. Hovoříme o mýtickém, zlatém věku člověka. Později, na základě mnoha různých událostí, nastala tma a den se pak začal střídat s nocí. Nastalo i střídání ročních období a člověk začal věřit tomu, že žije na povrchu zeměkoule. Svět, kde žijeme, byl připodobněn k bublině. A tak se traduje, že země je současně plochá i kulatá.^{[21] [22] [23]}

Nebeský kříž dnes

Lze si nebeský kříž představit v naší realitě? Jak by asi mohl vypadat? Zde je třeba upozornit, že se pouštíme na velmi tenký led spekulací.

Horizontální rameno nebeského kříže tvoří nekonečná rovina ploché země. Pokud si představíme, že kráčíme po ploché zemi, pak horizontální rovina je plochou pod našima nohama. Protíná nebeskou klenbu kolem dokola na horizontu.

Pokud uvažujeme kulatou zemi - zeměkouli, pak rovinu bychom mohli vést zemským rovníkem. Protínala by zeměkouli právě uprostřed a dělila ji na severní a jižní polokouli. Taková rovina samozřejmě existuje - jde o nebeský rovník. Nebeský rovník (též světový rovník) je základní rovinou pro počítání rovníkových souřadnic.  Na nebeské sféře pomyslně vykresluje kružnici - průmět zemského rovníku. Kde hledat druhé rameno či rovinu nebeského kříže? Z pozice zeměkoule by takovou rovinou mohla být ekliptika - tedy rovina, ve které se kolem Země zdánlivě pohybují Slunce a planety. Ta ovšem není na nebeský rovník kolmá, svírá s ním úhel zhruba 23.5°. Nebeský rovník a rovina ekliptiky nevytvářejí kříž, ale písmeno X. Analogicky, pokud je vesmír zarovnán kolmo k ekliptice, pak "rovina vesmíru" svírá s nebeským rovníkem úhel 66.5°

Obr. Nebeský rovník a ekliptika. Nebeský rovník je vůči rovině ekliptiky skloněný o ~23.5°.[24]

Pokud bychom zůstali u ploché země, mělo by ji druhé, svislé rameno nebeského kříže, protínat v jejím středu. Jak pracovat s tím, že podle současných vědeckých pozorování je vesmír zarovnán kolmo na ekliptiku? Podle některých zastánců ploché země nad námi slunce i planety krouží v rovině rovnoběžné s rovinou země. Plocha ekliptiky, pokud zde lze použít tohoto pojmu, je tedy souběžná s rovinou země. "Rovina vesmíru" je tak kolmá k rovině země, protínajíce zeměplochu v jejím středu. Vytváří skutečný kříž. Dříve jsme podle tradice žili právě tam, kde se nestřídala roční období. Pak jsme se zřejmě ocitli stranou, dále od středu nebeského kříže, kde je již střídání ročních období mnohdy citelné.

---- pokračování příště ---

Předchozí - Mléčná dráha a střed světa

Vydáno: 1. 1. 2025