Mýty a skutečnost

Slované a vznik písma (I)

Podle západní vědy Slované vstoupili poprvé do historie výrazně až na počátku 6. století, kdy započala jejich expanze do velké části Evropy (střední, jihovýchodní a východní). Písmo začali používat až v 9. století ve formě hlaholice, vytvořené pro zápis staroslověnštiny svatým Cyrilem. O několik let později byla vytvořena cyrilice, ze které postupně vznikly různé národní abecedy, které jsou souhrnně označovány jako azbuka.^[14]

Bylo tomu skutečně tak? I někteří západní vědci uznávají že tvrzení o náhlém šíření Slovanů po Evropě v 6. století nedává smysl. Slované zde museli žít již mnohem dříve, jinak by stěží mohli obývat větší polovinu území Evropy a být největší etnolingvistickou skupinou v Evropě. Existuje řada indicií toho, že Slované zde byli již tisíce let před naším letopočtem. Jejich kultury jsou dnes známy jako etruská, venetská, skytská a další. A to současně znamená, že Slované nezískali písmo až někdy v 9. století, ale naopak právě od staroslovanských kultur se písmo šířilo do světa.^[15]

Historie vzniku písma

Existuje řada teorií o historii vývoje písma.  Veškeré znalosti z této oblasti jsou výsledkem více nebo méně přesných dohadů, které mohou být dalšími archeologickými nálezy potvrzovány i zneplatňovány.^[1]
Zásadní změny v pohledu na historii vzniku písma mohou přinést poznatky z dějin praslovanů. Věda kladla vznik písma do 3. tisíciletí př. n. l. a spor byl pouze o to, zda prvé písmo bylo  sumerské (ve formě klínovém), nebo egyptské (hieroglyfy). Nové nálezy dokazují, že již v 5. tisíciletí př. n. l. existovalo písmo poddunajské kultury.^[1]

Obr. Nejstarší známá písma.^[1]

Rovněž je překonáno tvrzení, že systémy písma zachycující významy, zde byly dříve, než písmena zachycující zvuky. Dnes již víme, že logografický způsob záznamu používají lidé stejně dlouho, jako fonografický. Důležité je uvědomit si, že znaky písma měly při svém vzniku nejen význam praktický (konkrétní sdělení) ale i význam duchovní a mystický.^{[1] [a]}

Písmo na českém území

Čeština, tedy dnešní český jazyk, pochází z jazyků slovanských kmenů, u kterých se předpokládá společný původ v tzv. praslovanštině.^[c] Český jazyk spadá do tzv. západoslovanské větve, která prostorově přiléhala nejblíže k velkým západním říším a byla proto ovlivněna rodinou jazyků románských (latinský, francouzský, italský apod.) a germánskými nářečími (především těch pocházejících z území dnešního Německa).

Nejstaršími obyvateli Českého území, kteří byli jako první schopni vytvořit trvalý politický celek a tak kontinuálně udržovat svou identitu, byli Slované. Dle Fredegarovy kroniky (Historia Francorum) se zde po Slovanském povstání v roce 624 n. l. zformovala Sámova říše, ve které se spojilo několik slovanských kmenů. Kmeny spojovaly nejen mocenské zájmy, ale i užívaný jazyk praslovanština.

Z tohoto prostředí vzešel významný politický celek knížectví Velké Moravy. Odtud, z období 9. století, je doloženo používání písma - hlaholice. Později, ve 12. století, se objevují první české texty psané latinkou, písmem římské říše, a přes její různé varianty ji používáme dodnes. Hlaholice byla uměle sestavena, není však jasné, z jakých vzorů. Uvažovalo se i o původních, domácích slovanských runách. Hlaholice byla zavedena z mocenských důvodů, jako důsledek snahy nahradit kmenové zřízení centralizovanou říší a vyvážit vliv Západofranské říše a východní Byzance. Hlaholice byla stejně jako křesťanství šířena násilně a původní slovanské kulturní a duchovní zvyky likvidovány vojenskou silou.[d]  Hlaholice byla později nahrazena cyrilicí (ze které se vyvinula azbuka) a latinkou.[e]

Obr. Kyjevské listy - nejstarší zachovaný dokument psaný hlaholicí z území Velké Moravy (cca. 900 n. l.).[8]

Ovšem, ještě před vznikem historicky doloženého písma hlaholice, se všeobecně předpokládá, že usazené slovanské kmeny měly vlastní grafický systém. Dochovaly se zprostředkované zápisy o znakové soustavě neznámé podoby, které Slované užívali k věštění, počítání, pojmenování svých mytologických bohů či značení důležitých dat. Podle jedné z teorií písemný systém předkřesťanské éry pocházet z písma etruského, a primárně sloužil ke komunikaci s duchovním světem.^[6]
Pokud Etruskové patřili ke slovanským kmenům, pak možnost, že v našich zemích bylo používáno písmo blízké etruské abecedě, dává smysl.

Latinka

Latinka je dnes nejrozšířenějším písmem na světě. Je používána v řadě evropských jazyků a také v některých jazycích afrických, asijských a tichomořských. Latinkou je psána většina internetových stránek a softwaru, což z ní činí jedno z nejrozšířenějších písem na světě.^[5]
Jedná se o písmo hláskové, obsahující znaky jak pro souhlásky, tak pro samohlásky.

Latinské písmo vzniklo z etruského písma asi v 7. století př. n. l. Římané etruskou abecedu převzali a postupně ji upravili do podoby, jakou známe dnes.

Obr. Fibula z Praeneste (Fibula Praenestina) Zlatá spona s dosud nejstarším nápisem starolatinského textu, orientace textu ještě zprava doleva, přelom 7. až 6. stol. př. n. l.[13]

Přepis textu z fibuly, stranově převrácen - MANIOS MED FHE FHAKED NVMASIOI (Manios mě stvořil pro Numasioi).^[13]

Etruské písmo

Etruská kultura se rozvíjela na severozápadě Apeninského poloostrova od 8. stol. př. n. l. Dle Herodota přišly etruské kmeny z východu. Podle západní hypotézy pocházejí Etruskové ze severu, z Alp a podle východní pocházejí z Malé Asie. Existuje i teorie, že Etruskové přišli z oblastí severně od Černého moře a byli zakladateli ruského národa. Sami se nazývali Rassena , Rasena či Rasna .^[9] 

Jednalo se o duchovně vysoce vyspělou kulturu. Na území severní a střední Itálie se etruská civilizace vyvíjela nezvykle rychle. Vynikali v architektuře, malířství, zpracování kovů a řemeslných dovednostech. Největšího rozmachu dosáhla Etrurie v 7. až 5. století př. n. l. vystavěli 12 hlavních, samostatných měst. Gramotnost byla všeobecně rozšířena. Etruskové někdy ve 3. až 2. století př. n. l. odešli a zůstavší se rozplynuli v římské kultuře.

Etruské písmo se dochovalo v podobě tisíců krátkých nápisů, převážně v náhrobní architektuře. Překlad je stále nejednoznačný. Někteří badatelé však tvrdí, že etruské texty lze překládat při znalosti slovanských jazyků. Někdy je původ Etrusků odvozován z prostředí praslovanských kmenů. Někteří současní vědci uvádějí, že jazyková rodina, kam patří i etruština, je volně příbuzná s indoevropskou jazykovou rodinou. Ta vznikla pod vlivem staroslovanských kmenů.

Etruskové zřejmě převzali některé znaky z řecké abecedy. Jiné znaky měli své vlastní a unikátní v kontextu tehdejší doby. Pozdní etruská abeceda obsahovala 18 až 21 znaků, souhlásek a samohlásek. Z etruského písma vznikla latinka a snad i některé znaky severských run.[9] [10] Psali zprava doleva, později střídavě nebo i zleva doprava.

Obr. Abecední tabulka z Marsiliany - The Marsiliana Tablet Abecedarium, vzor nejstarší etruské abecedy, 700 př. n. l.[11]

Přepis abecedy z Marsiliany (stranově převráceno): A B G D E V Z H Θ I K L M N Ξ O P Ś Q R S T Y X Φ Ψ ^{[11] [12]}

Latinka tedy vznikla adaptací etruského písma, které bylo částečně odvozeno z řecké abecedy, a ta zase mohla pocházet z fénického písma, patřícího k řadě písem semitským. Ovšem etruské písmo mohlo pocházet i z prostředí staroevropských, poddunajských kultur, podobně jako tomu bylo u písem semitských (kam patří i písmo fénické, ze kterého vzniklo i písmo řecké).

Semitská písma

Ve 2. tisíciletí př. n. l. vznikla v oblasti od Sinajského poloostrova až po severní Sýrii řada semitských písem. Přes různé tvarové podoby měla písma povahu fonografických systémů. Původ je současné vědě stále nejasný. Existují různé teorie. Semitská písma snad vznikla z některého ze tří písem egyptských. Jiní badatelé poukazují na podobnost s krétskými znaky či dokonce klínopisem. Zvažuje se tak vliv Mezopotámie, Kypru, Kréty či Egypta. Začíná se uvažovat i o vlivu staroegejských civilizací, které mohly být ovlivněny staroevropskou kulturou Vinča.^[1]
K semitským písmům patřilo písmo aramejské (jazyk raného křesťanství) i fénické. Každé písmeno znamenalo určitou souhlásku. Počet znaků se pohyboval od 22 do 30 pro souhlásky. Následně se semitská písma stala základem pro další systémy, používané i dnes.^[1]

Fénické písmo

Fénické písmo, patřící do skupiny semitských písem, má podle současné západní vědy stát u zrodu mnoha dnešních písem. Odhaduje se, že z něj vychází až 80 % známých abecedních soustav. Z fénického písma se měla vyvinout (nepřímo) písma: hebrejské, bráhmí, arabské, syrské, mongolské i řecké.^[4]

Féničané (též. Foiníčané) byli starověkým semitským národem, který osídlil Fénicii, krajinu u východního pobřeží Středozemního moře někdy před rokem 2000 př. n. l. Féničané byli zdatnými obchodníky i řemeslníky a kvůli obchodu podnikali dlouhé plavby po moři. Existovala silná rivalita mezi náboženstvím Féničanů a Izraelitů, ale zároveň od sebe obě náboženství mnohé přejímaly.

Fénické písmo bylo písmem hláskovým (souhláskovým). Zapisovaly se jen souhlásky (samohlásky si čtenář musel doplnit). Byly v něm zaznamenávány texty ve féničtině a později i v dalších příbuzných kanaánských jazycích. Řekové převzali beze změn 16 znaků fénické abecedy, pro samohlásky užili písmena přebývající. Dle řeckých mýtů vyplul Kadmos, syn fénického krále Agenora, z přístavu Tyros, pro svou sestru Europu. Tu unesl Zeus v podobě býka na Krétu. Při své cestě přinesl abecedu složenou ze šestnácti písmen. Ostatní písmena jsou pak připisována dalším mýtickým hrdinům, básníkům a dramatikům.[1]

Obr. Fénická abeceda. Má celkem 22 znaků označujících souhlásky.[4]

Podle starořeckých historiků pochází řecká kultura od civilizace Pelasgů. Existenci předřecké kultury potvrzuje i současná lingvistika i existence místních jmen a lineárního písma B. Velká část řecké slovní zásoby nepochází z řeckého prajazyka, ale jazyka odlišného, tedy předřeckého jazykového substrátu. Tento odlišný jazyk bývá badateli často nazýván pelasgický, který mohl pocházet jedné z větví indoevropských jazyků.^[16] Pelasgové byli považováni za civilizaci praslovanskou, důkazy však chyběly.

A zde přichází na pomoc věda zvaná genealogie DNA. Ta mapuje migrace různých lidských rodů, charakteristických určitou haploskupinou. Lid haploskupiny R1a, která je charakteristická pro Slovany, přišel do Indie a Íránu začátkem 3. tisíciletí př. n. l. Ukazuje se, že Praslované haploskupiny R1a migrovali z Východoevropské roviny do severní Indie a západního Iránu, a byli tedy příčinou šíření tzv. indoevropských jazyků. Slovanské jazyky nejsou odvozeny z jazyků staré Indie a starého Íránu. Naopak, praslovanský (árijský) jazyk, sem přinesli Praslované, aby se postupně, přes mnohé migrace a kultury, stal základem dnešních slovanských jazyků.
Další migrační vlna Praslovanů dala vzniknout (nebo je alespoň výrazně ovlivnila) kulturám Vinča v Srbsku, Lengyelské kultuře v Maďarsku, řadě kultur na Balkáně a podél Dunaje, kultura kulovitých amfor, Badenská kultura, kultuře se šňůrovou keramikou, jámové kultuře (rozšířené od Rumunska, Bulharska, východního Maďarska až po Gruzii) atd. Z těchto kurganizovaných kultur vzešly další migrační vlny, např. Proto-Řekové migrující na Balkán.^[17]

Ze západní varianty řeckého písma se vyvinula zejména písma: arménské, gruzínské, koptské, starogermánské runy, etruské, latinské. Z východní varianty se vyvinula zejména písma: hlaholice, cyrilice.^[2]

Dosud nejrozšířenější teorie tedy sleduje vývoj většiny dnešních písem přes řeckou abecedu k písmu fénickému resp. protosinajskému. Odkud ale pochází fénické písmo respektive písma semitská? Vznikala v období 2. tisíciletí př. n. l. Ovšem znalost písma je doložena v Evropě již z období  5. tisíciletí př. n. l. v rámci poddunajské kultury. I západní věda již připouští, že semitské písemné systémy mohou být odvozeny z písma staroegejských civilizací, které mohly být ovlivněny staroevropskou kulturou Vinča.^[1]

--- Pokračování příště ---

Předchozí - Slovanský znak „Z“

Vydáno: 01. 11. 2025