Původ Slovanů (II)

Rod R1a

Za pomoci genealogie DNA lze sledovat migraci lidských etnik v historii. U Slovanů nejrozšířenější je haploskupina R1a. Tu dnes v sobě nese větší polovina až tři čtvrtiny Slovanů. Ti všichni mají jednoho společného předka haploskupiny R1a-Z645, žijícího před přibližně 4900 lety. Jejich jazyky se vyvíjely z jednoho společného kořene. A dosud se tyto jazyky podobají, přes mnohé migrace a vývoj slovanských kultur během tisíců let. Stačí porovnat např. ruský jazyk a sanskrt.^[1] [b]

Podle A. A. Klosova lze haploskupinu R1a zatím sledovat do doby před 24 tisíci lety. Praslované, nositelé R1a haploskupiny, tehdy žili na jižní Sibiři (zřejmě na Altaji). Jiní odborníci odhadují vydělení R1a z haploskupiny R1 někdy před 22 až 25 tisíci lety. Tedy v době Posledního ledovcového maxima (Last Glacial Maximum, LGM). Současné teorie spojují tyto geny s šiřiteli protoindoevropského jazyka a mohylovou kulturou. ^{[2] [7]}

Do Evropy se Praslované dostali odhadem před 20 tisíci lety z jižní Sibiře. V Evropě pak žili další tisíce let. Balkán obývali minimálně před 10 až 9 tisíci lety. Později, před 4500 až 3500 lety, byli z větší části Evropy vytlačeni. Tehdy začali od jihu, od Pyrenejského ostrova pronikat do Evropy lidé haploskupiny R1b. Erbini, jak tento Praslovanům nepřátelský rod nazýváme, začali vytěsňovat původní obyvatelstvo. Nositelé kmenových evropských haploskupin (C, E1b, F, G2a,H, I1, I2a, R1a) bojovali o přežití, umírali a přeživší prchali. Přežili ti s haploskupinou R1a, jejichž populace později opět rozrostla, aby začali migrovat z Východoevropské roviny různými směry. Ve střední Evropě tak byli na čas vyhubeni, tehdy populace Praslovanů prošla hrdlem láhve v boji o přežití. Před vyhubením se zachránily menší skupiny migrací zpět na východ, na Východoevropskou rovinu. Společný předek ruských, ukrajinských, běloruských, polských i českých Slovanů rodu R1a zde pobýval už před 4900 lety.^[3]  Byla to raná doba bronzová (pozdní eneolit - přechod od doby kamenné k bronzové).

Praslované žili na Východoevropské rovině, severně od Černého moře, v regionech Dněpru a Volhy kočovným pasteveckým způsobem života. Dnes je tato kultura označována jako Kurgan I. Začátkem 3. tisíciletí př. n. l. pak Praslované postupně expandovali různými směry - zpět do východní Evropy, na jih do severní Indie a západního Iránu, a byli příčinou šíření tzv. indoevropských jazyků.[b]  Vysoká mobilita Slovanů kurganové kultury (viz domestikace koní a vynález dvoukolových vozů) umožnila jejich rychlou expanzi po Euroasii.[4]

Obr. Mapa indoevropských migrací podle kurganové hypotézy od cca 4000 do 1000 př. n. l. Purpurově značená oblast koresponduje s předpokládanou pravlastí. Červeně je oblast osídlená Indoevropany do 2500 př. n. l., oranžově do roku 1000 př. n. l.[4]

Z Východoevropské roviny tak Praslované pokračovali v několika skupinách a vlnách dále za Ural až do Číny, na jihovýchod do Indie a východního Íránu (pod názvem Árijové), na jih přes Kavkaz do Mezopotámie a dále do Arábie až k Indickému oceánu. Nositelé haploskupiny rodu R1a se tehdy rozdělili na tři větve, rody Z93, Z280 a M458. Dvě větve zůstaly na Východoevropské rovině a později se z nich stali východní a západní Slované. Třetí větev Z93 odešla na jih, východ a jihovýchod.^[3]

Ve východní Evropě začalo docházet k rychlé transformaci společnosti. Bylo to období expanze kultur spojených s chovem dobytka s přechodem od zemědělství k pastevectví. Doba byla charakteristická intenzivním pohybem obyvatelstva a kulturními změnami, které položily základy pro ranou dobu bronzovou. Migrace vedla ke vzniku či ovlivnění celé řady kultur. Patří zde kultura Vinča v Srbsku, Lengyelská kultura v Maďarsku, řada kultur na Balkáně a podél Dunaje, kultury v severní Evropě okolo 3000 př. n. l. (kultura kulovitých amfor), Badenská kultura, kultura se šňůrovou keramikou, jámová kultura (rozšířená od Rumunska, Bulharska, východního Maďarska až po Gruzii) atd. Z těchto kurganizovaných kultur vzešly další migrační vlny, např. Proto-Řekové migrující na Balkán či nomádští Indo-Íránci putující na východ v období 2500 let př. n. l.[2] [4] V historických záznamech jsou uváděni jako Anti, Sklaveni či Venédové (možná Venéti). Haplotypy rodu R1a jsou přítomny i na Arabském poloostrově v zemích Ománského zálivu, v Kataru, Bahrajnu, Ománu, Spojených arabských emirátech, Saúdské Arábii ale například také na Krétě. Všude tam žili v dávných dobách nositelé haploskupiny R1a a patřili k vysoce postaveným skupinám lidí. Právě nejvýznamnější arabské klany jsou doposud nositeli R1a. Primárně jsou ale nositeli haploskupiny R1a východní Slované.

Obr. Symbol svastiky na fragmentu amfory z Potporanj-Kremenjak, Srbsko, kultura raná Vinča.[8] [9] Vinča je neolitická dunajská civilizace, cca 5500–4800 př. n. l.[10] Vinčanské znaky (staroevropské písmo, dunajské písmo) je označení pro systém znaků nalezených na artefaktech archeologické kultury Vinča (neolitická kultura, artefakty jsou datovány do 7. až 4. tisíciletí př. n. l.). [11] K Vinčanským znakům patří i svastika či symbol ve tvaru "Z".

Rod I2a

Tři nejčastěji se vyskytující slovanské haploskupiny na území Ruska, Ukrajiny a Běloruska nesou označení R1a, I2a a N1a1. Patří k nim zhruba 48%, 12% resp. 14% ruských Slovanů, dohromady 74%.
Druhou největší skupinou Slovanů, z hlediska určitých znaků v DNA, jsou nositelé haploskupiny I2a. Jedná se o jižní Slovany a tvoří 15 % všech Slovanů. Etnických Rusů, nositelů této haploskupiny, je 10%, v Česku 9% a např. na Slovensku 16%. Nejvíce Slovanů rodu I2a je na Balkánu, např. v Bosně a Hercegovině 51%.

Haploskupina I2a téměř celá vyhynula během osidlování Evropy Erbiny (polovina 3. až polovina 2. tisíciletí př. n. l.). Rod balancoval na samém okraji vyhynutí a začal se obnovovat až koncem minulého tisíciletí. Tehdy, asi před 2100 lety, se začalo formovat společenství jižních Slovanů, zřejmě na Dunaji.

Počátek skupiny I2a sahá až do doby před 21 tisíci lety. Vraťme se ale ještě dále do historie. Zhruba před 64 000 lety došlo v Evropě ke katastrofě. Výbuch Etny vedl k sesuvu východního úbočí sopky. Ten pravděpodobně vyvolal  megatsunami ve Středomoří. Vlna se zřejmě převalila až k pásu Karpat. Možná proto nejsou v Evropě k nalezení kosterní pozůstatky anatomicky současných lidí starší, než 60 tisíc let. Vše smetla obří vlna. Přežili nemnozí lidé s haploskupinou CF, která se rozdělila na haploskupiny C (před 67 tisíci lety) a F (před 57 tisíci lety). Z haploskupiny F vznikaly následnické rody včetně společné haploskupiny GHIJK. Z ní skupiny HIJK a IJK a pak i skupina I.

Předkové východních Slovanů (hplaoskupona R) a jižních slovanů (haploskupina I) žili pospolu na Východoevropské rovině před 45 až 50 tisíci lety. Zde si předávali své geny prostřednictvím žen a družek. Rod I poté odešel na západ, do Evropy. Rod R migroval na východ, do asijského Altaje. O desítky tisíc let později se vrátil do Evropy již jako rod R1a.

Z haploskupiny I vznikla I1 a I2 před 26 600 a 26 500 lety. To bylo období posledního ledovcového maxima, kdy ledovec pokrýval téměř celou Evropu až po Alpy. Lidé rodu I1 a I2 tedy mohli žít společně pouze na jihu Evropy nebo jihu Ruska a Ukrajiny. Slované haploskupiny I2a přišli na Balkán zhruba před 5000 lety. Před 4500 lety ale došlo téměř k jejich vyhubení a dalšímu rozdělení. Tehdy začali Evropu osídlovat Erbíni (haploskupina R1b - dnes 60% obyvatel západní Evropy) známí v archeologii jako kultura zvoncovitých pohárů. Tehdy původní rody prchaly zejména na východ, na Východoevropskou rovinu (rod R1a). I2a se rozdělila na dvě skupiny, kdy jedna putovala na Britské ostrovy, kam se podařilo dorazit maximálně několika desítkám rodin. Druhá prchala do východní Evropy, za Dunaj, kde tehdy zahynuli. Jejich rod I2a se tam vrátil až o několik tisíc let později.

Obr. Hliněný model vozu - Dupljaja, Srbsko. 2000 až 1400 př. n. l. Kultura s inkrustovanou keramikou vznikla v zadunajské oblasti západního Maďarska. Testy ostatků z hrobů  kultury s inkrustovanou keramikou lze přiřadit ke skupině I2a-M223 a skupině R1b.[7]

Rod R1a na Britských ostrovech byl pronásledován Erbíny haploskupiny R1b i později. Při osídlování ostrovů před 4200 lety, při krátkém vpádu římských vojsk (55 př. n. l. a 43 n. l.) a Normanů (1066 n. l.). Nyní žije na Britských ostrovech většina lidí s haploskupinou R1b.^[3]

Další haploskupiny

Mezi Slovany se v menším počtu vyskytují další haploskupiny. K haploskupinám považovaným za slovanské patří N1a1, E1b, G2a, I1, J1,J2, R1b, Q či T. Celkově u Slovanů jsou méně početné, v určitých oblastech ale dosahují i desítek procent populace. Stručně uveďme jejich charakteristiky.^[3]

N1a1

Haploskupina N1a1 je typická pro severní Slovany. Rod N vznikl před zhruba 36 000 lety (pro porovnání rod R, odkud pochází i R1a, je asi o 5 tisíc let mladší). Rod N1a1 se odštěpil před 17 700 lety v oblastech jižní Sibiře, někde na pomezí Kazachstánu, Číny a Mongolska. Před 4000 až 3000 lety se lidé haploskupiny N1a1 přesunuli na Východoevropskou nížinu a před 2000 až 1500 lety dorazili až do Pobaltí.
V Pobaltí se haploskupina N1a1 rozdělila na dvě linie - finskou a uralskou, a poté jiho-baltickou (Rusko, Litva, Lotyšsko, Polsko). Odtud, z baltoslovanské větve, ze slovanských jižních Baltů, pochází i rod knížat Ruského impéria - Rurikovci.
Podíl nositelů N1a1 v Rusku činí 17%, v Bělorusku 10%, na Slovensku 3% a v Česku 2,5%. Na severu u Baltského moře (Litva, Lotyšsko) je podíl obyvatel s N1a1 40%.

E1b, E-V13

Rod E vznikl před zhruba 65 400 lety. Subklad typický pro Slovany E-V13 se odštěpil před 8200 lety. Nositelé E1b přišli pravděpodobně z Balkánu. Na sever procento prudce klesá. V Česku je to 6,5%, v Rusku 2,5%. Jinak je ale haploskupina E jedna z nejpočetnějších haploskupin lidstva.
V polovině 3. tisíciletí př. n. l. se nositelé E-V13 v Evropě zcela ztratili (stejně, jako další slovanské haploskupiny včetně R1a). Znovu se zde objevili až o 1500 let později. Důvodem bylo osídlování Evropy Erbíny (R1b). Ti přišli do kontinentální Evropy z Pyrenejského ostrova, Apenin a ostrovů Středozemního moře před 4800  až 4600 lety a během následujících 700 let ji ovládli. Stále představují téměř dvě třetiny obyvatelstva střední a západní Evropy.

G2a

Haploskupina G vznikla před 47 700 lety. Později se z ní odštěpil rod G2a. Před 16 000 lety žili její nositelé v Přední Asii, odkud přišli i do Evropy. V Rusku a v zemích východoevropských Slovanů nese tuto haploskupinu 1% lidí, v Evropě průměrně 2 až 4% populace. Nyní je G2a typická zejména pro kavkazské Slovany. V Evropě před 8000 až 4500 lety byl rod G2a spolu s I2a značně rozšířen. Po osídlení Erbíny zde zanikl. Přeživší putovali přes Malou Asii do Mezopotámie a dále na Kavkaz. Jeden ze subkladů G2a (G2a2) nese i tzv. Ledový člověk - Otzi, kterého jeho vrazi pronásledovali v horách několik dní.
Haploskupinu G2a nesou například populace Židů - Aškenázů, kteří se v Evropě objevili před 650 lety.^{[c] [3]}

I1

Haploskupina I vznikla před 41 300 lety a subklad I1 před 26 600 lety. Pak došlo k záhadné prodlevě v mutacích trvající 22 tisíc let. Společný předek dnešních lidí s haploskupinou I1 žil teprve před 3700 lety. Nejvíce nositelů I1 se soustředilo  ve skandinávských zemích.

J1, J2

Haploskupina J vznikla před 42 000 lety. Před 32 000 lety se rozdělila na J1 a před 29 400 lety na J2. Společní předkové haploskupin J1 a J2 přišli zhruba před 6 až 8 tisíci lety z Mezopotámie. Haploskupinu J1 nese v Rusku asi 2% a v Česku do 1% obyvatel. Haploskupina J2 činí v Rusku 3% a Česku asi 4%. Více je J1 zastoupena u Arabů a Židů.

Q

Haploskupina Q vznikla asi před 31 000 lety. Nositelé jedné větve se později vydali na Kavkaz a na východ přes dnešní Beringovo moře (tehdy souš) do Ameriky. Je rozšířena hlavně ve středoasijském, sibiřském a mongolském regionu. Haploskupinu Q nalezneme i v Severní a Jižní Americe (zde až 95% původního obyvatelstva). Ve slovanských zemích haploskupiny Q téměř nejsou (1%).

Obr. Mapa a trasy starověkých migrací haploskupiny R1b.[5] [6]

---- Příště se budeme věnovat haploskupině R1b ---

Vydáno: 1. 2. 2026