Po životě IV

Duše do nebe - vývoj židovské víry

V Bibli lze nalézt doklady postupného vývoje lidských představ o tom, co se děje po smrti člověka. Blízkovýchodní starověké kultury považovaly smrt člověka za jeho definitivní konec. Žádné zmrtvýchvstání či cesta duše do nebe nebyla možná. Sám koncept samostatně existující duše nebyl znám a i nebe bylo výhradně domovem bohů.

Nesmrtelnost byla chápána jen jako pokračování rodu díky potomstvu. Smrt však neznamenala absolutní konec všeho. Po člověku zbyl jeho stín, který odešel do podsvětí, biblického Šeolu . Všichni lidé, ať dobří či špatní, končili po své smrti v podsvětí spravovaném podsvětními bohy. Stíny zemřelých předků ale mohly z podsvětí ovlivňovat život na zemi, a proto byly usmiřovány v rámci kultu uctívání mrtvých. V takový řád světa věřili lidé více než tisíc let. Důležitost mrtvých v podsvětí nakonec začali Izraelité snižovat až k zákazu jakýchkoliv záhrobních obřadů a rituálů. Osobní kult uctívání předků byl postaven mimo zákon v 8. stol. př. n. l., v době, kdy sílily útoky nepřátel z okolních zemí. Důraz začal být kladen na kolektivní uctívání bohů, což posilovalo národnostní uvědomění. U silných národních bohů byla hledána pomoc před zahraničními nepřáteli. Zvláště jeden bůh získával výsadní postavení - YHWH - Hospodin.  Rostoucí víra v Yahweho však Izraelity neochránila. Asyřané obsadili a zničili Severní království Izraele a později Babyloňané porobili i Jižní království Judeje.

Obr. Svět podle hebrejské Bible.[5]   Zemi chrání nebeská klenba. V nitru země je Sheol, místo temnoty kam natrvalo putují duše zemřelých.

V biblických textech již byla od 5. stol. př. n. l. role mrtvých snížena na minimum. Víra, že všichni lidé bez rozdílu odcházejí po své smrti do podsvětí, však stále přetrvávala.  Podsvětí se v lidských představách stalo bezútěšným místem stínů, navíc bez jakékoliv boží přítomnosti. Ovšem podsvětí znamenalo i vysvobození od strastí pozemského života. Lidé očekávali boží milost na zemi, po smrti čekali jen tmu a zapomnění, jak dokládá například biblická kniha Jób.

Po roce 586 př. n. l. bylo mnoho obyvatel Jeruzaléma odvedeno do babylonského zajetí. Později Babyloňany vystřídali Peršané a názory židů na posmrtný život začaly být silně ovlivňovány perským náboženstvím - zoroastrismem. Zoroastristé věřili v abstraktní koncepci nebes, pekla, lidské duše i posledního soudu. Židé v Babylónii a později v Persii postupně absorbovali okolní názory na posmrtný život a přetvářeli podle nich své vlastní náboženství. Ústředním motivem náboženských textů se stala touha po obnovené svobodné vlasti a přání, aby i mrtví mohli být účastni božího království na zemi podobně, jak to učil zoroastrismus. Sílila víra ve vzkříšení židovského národa jako celku. Idea zmrtvýchvstání se projevila poprvé v proroctvích Ezekiela (asi 585 až 568 př. n. l.). Ezekiel za použití motivů zoroastrismu předpověděl slavné obnovení Jeruzaléma a celého židovského království i navrácení utečenců do svého domova.

Peršany vystřídala nadvláda Řeků. V knize Danielově (2. stol. př. n. l.) je předpovídáno národnostní obrození spolu s procitnutím mrtvých k poslednímu soudu. Židé začínají věřit v druhý život v míru ve své obnovené vlasti. Nicméně i potom přijde podle jejich věrouky definitivní smrt a odchod stínů do šeolu שאול.
Stále více židů však přestávalo očekávat zmrtvýchvstání svého národa jako celku a více se zajímali o posmrtný osud z hlediska jednotlivce. Předpokladem dobrého posmrtného bytí přestávala být příslušnost k vyvolenému národu, ale spíše obecnější lidské vlastnosti a skutky. A konečně se objevil nový aspekt víry - dobří spravedliví lidé po své smrti neskončí v podsvětí, ale v boží blízkosti na nebesích. Takové zprávy nacházíme v několika biblických žalmech.

Dochází tedy k významnému posunu v lidském chápání posmrtného života. Rodí se víra v možnost posmrtného vysvobození z podsvětí a přijetí Bohem. Pravzorem mohly být prastaré báje o Henochovi či Elijášovi  (Bůh si je podle tradice vzal k sobě, ovšem zaživa) spolu s vlivem zoroastrismu a nové řecké filosofie. Konkrétnější představy o tom, jak to vypadá u Boha na nebesích, zpočátku neexistovaly. Žalmisté uvádějí pouze to, že je Bůh přijme, z podsvětí se dostanou do nebe.

Duše

V úvahách o posmrtném životě začaly hrát významnou roli argumenty, podle kterých Bůh spravedlivé odmění a může je vzít k sobě. Člověk tedy nemusí skončit v podsvětním šeolu. Dalším novým prvkem se stávala víra v nesmrtelnost lidské duše.

Židé v diaspoře měli možnost seznamovat se s řeckou ideou nesmrtelné duše. Řečtí mudrcové si představovali duši jako něco, co může existovat nezávisle na lidském těle. Duše nepodléhá zániku lidského těla a je v ní obsažena podstata člověka. V dřívější židovské tradici nebyl pojem samostatně existující duše znám. Člověk žil po své smrti jen jako stín, mdlá replika dřívější lidské bytosti.  Naopak podle řeckého modelu nesla duše zásadní aspekty člověka a nepodléhala žádné degradaci. Po uvolnění z tělesné schránky se nestávala slabou, ale naopak silnější a mocnější. Získala sílu jít vzhůru a nikoliv klesnout do stínu podsvětí. Duše nejenom přežila smrt fyzického těla, ale nacházela nový domov v nadsmyslovém nebeském světě Platonových idejí.
Řecké představy o nesmrtelnosti duše ovlivnily židovské a později i křesťanské učení. V biblické Knize Moudrosti (the Book of Wisdom, Wisdom of Solomon) z 1. stol. př. n. l. je pozornost zaměřena právě na povahu duše. Duše je zde již zcela samozřejmě považována za nesmrtelnou.^[2]

Duše mohla podle některých mudrců dlít v nebi po boku andělů, přejít výše do sféry idejí nebo se dokonce dostat do boží blízkosti. Byl možný i její návrat zpět do materiálního světa. Philo Alexandrijský, židovský filosof (20 př. n. l. - 45 n. l.), psal o možnosti reinkarnace.
Helénští židé ztráceli zájem o znovuobnovení pozemského království Izraele a mnozí se začali zbavovat okovů Satanovy ideologie. Judaismus se z národnostní ideologie transformoval spíše do náboženské filosofie zaměřené na osud jednotlivců. Ideálem se stával člověk- myslitel, připravující svou duši k životu na nebesích. Život v božím království na zemi přestával být prioritou. Důležitější bylo připravovat individuálně svou duši k životu věčnému, než očekávat vzkříšení židovského národa jako celku.^[2]

Lidem již nestačilo jen věřit, že je Bůh nějak zachrání z posmrtného bytí v Šeolu, jak o tom píše Žalm 73 či 49. Hledali odpověď, jak může dojít k transformaci slabého stínu zajatého v podsvětí v nesmrtelnou duši mající možnost vejít na nebesa. Koncepce některých biblických proroků o svržení vlád a obnovení izraelského království, kde budou oživení lidé žít 900 let, byla opouštěna. Na otázky života po smrti lépe odpovídala víra v nesmrtelnou individuální duši každého člověka.^[2]

V 1. stol. n. l. se vyprofilovaly ve věci posmrtného bytí tři hlavní židovské názorové proudy:

Saducejové (Sadducees)  -  vycházeli z reforem judského krále Jóšiáše, majících počátek v 7. stol. př. n. l. Duše podle nich zahyne vždy spolu s tělem. Člověk si má užívat života, po smrti nic potěšujícího nečeká.

Farizejové (Pharisees) - sdíleli názory některých proroků slibujících velkolepé obnovení izraelské království a zničení všech nepřátel. Obnovení se chápe spíše materialisticky. Židé mají zachovávat svou identitu přísným dodržováním náboženských zákonů a předpisů. Připouštěli zřejmě možnost zmrtvýchvstání. Duše je nesmrtelná a může vejít do jiného těla.^[3]

Helénští židé, Esénští (Esseness) aj. - duše po smrti člověka je uvolněna ze zajetí těla a může jít do nebe. Tělo podléhá zániku, ale duše je nesmrtelná. Někdy je očekáváno nastolení izraelského království pod vládou pomazaného krále (mesiáše).

Obr. Synagoga v Holešově[4] s nápisem: "Hospodin usmrcuje i obživuje, do podsvětí přivádí a vyvádí též odtud." (Bible, 1. Samuel 2:6)

Co nás čeká po smrti?

Bible i další náboženské texty dokládají předlouhý a dosud neuzavřený vývoj názorů na posmrtný osud člověka. Názory na osud člověka po jeho smrti spíše košatěly, než aby se sjednotily.
Bible převzala koncepci starověkého podsvětí v podobě místa zvaného Šeol. Podsvětí bylo v lidských představách původně obydleno bohy i lidskými stíny s čilou komunikací se světem živých.  Každý člověk po své smrti odcházel do podsvětí, ať byl jakkoliv dobrý či špatný. Později byli podsvětní bohové zapomenuti a komunikace s podsvětím zakázána. Lidé pak začali věřit tomu, že Bůh může vzít zemřelého z podsvětí k sobě na nebesa. Optimismus přinesla řecká víra v lidskou nesmrtelnou duši, která je smrtí člověka vysvobozena ze zajetí hmotného těla a má otevřenu cestu do vyšších sfér. To vše lze nalézt v Bibli.

Vývoj lidského ducha však neskončil zapsáním posledních knih Nového zákony v prvních stoletích po narození Krista. Mnohé duchovní směry dále úspěšně rozvíjely nauku o duši a posmrtném bytí. Naše materialistická doba s popíráním existence duše a nadsvětí ale vešla do slepé uličky. Někteří se obávají posmrtné nicoty a chtějí užít v životě co nejvíce za jakoukoliv cenu. Naštěstí si stále mnoho z nás klade otázky o existenci lidské duše a nepřestáváme věřit, že božské dílo je dobré a že smrtí fyzického těla zdaleka nekončí naše bytí. Stále s určitostí nevíme, co nás po smrti čeká, ale jistě to bude další pokračování velkého dobrodružství.

Obr. Ilustrativní obraz.[6]

Předchozí - Z podsvětí do nebe a pekla

Vydáno: 18. 05. 2007