Mýty

Potopa - místo přistání archy

V knize Genesis, kapitolách 6 až 9, můžeme číst jeden z nejznámějších biblických příběhů, popis potopy světa.^[c] Lidé byli tehdy zkažení a zemi ovládli i nelidé - nefilové. Bůh na ně seslat potopu. Pouze jediný člověk Noe dostal šanci zachránit sebe, své blízké a také zvířectvo. Bůh mu poradil, jak postavit obří dřevěnou loď - archu a přečkat v ní záplavy vod z propustí v nebeské klenbě. Archa skutečně odolala běsnění živlů, vody začaly opadat a loď bezpečně přistála na Araratu.

Pokud by se pozůstatky biblické lodi opravdu nalezly, nevyvolalo by to revoluci v lidských dějinách? Biblický příběh, považovaný většinou odborníků za mýtus, by se stal skutečnou doložitelnou událostí.
Mnoho lidí již pátralo po Noemově arše a někteří skutečně přišli s tvrzením, že pozůstatky lodě na Araratu nalezli.

Hora Ararat?

Podle všeobecného přesvědčení přistál praotec Noe s archou na hoře Ararat. Hora Velký Ararat se nachází v arménské části dnešního Turecka. Je posvátnou horou Arménů, kteří svůj původ odvozují od těch, kteří při potopě s archou přistáli na hoře. 
Perské legendy zmiňují Ararat jako kolébku lidského rodu. Peršané horu nazývali kuh-i-nuh, Noemova hora. Podle lokálních tradic zbudoval Noe v blízkosti Araratu oltář a založil první vinice. Loď prý dosud leží někde na vrcholu hory, Bůh ji však skryl před všetečnými lidmi.^[2]
Mnoho expedic pozemních i vzdušných bylo vysláno k průzkumům hory Ararat, žádné se však dosud nepodařilo získat jediný vědecký důkaz existence archy.

Píše se však v Bibli, že Noe skutečně přistál na hoře Ararat?

Hebrejský text uvádí pojem H.R znamenající horu, pohoří či kopec. Slovo je uvedeno v plurálu, množném čísle. Znamená tedy hory, pohoří či kopce.
Archa spočinula na horách Ararat, nikoliv na hoře Ararat.

Hory Araratu - Urartu

Hebrejská Bible uvádí ve verši Genesis 8:4, že archa spočinula na horách Ararat. Loď přistála v určité horské oblasti označované jako Ararat. 

Hebrejský pojem Ararat je ekvivalentem termínu Urartu. Urartu bylo starověké arménské království rozkládající se na náhorní plošině mezi Malou Asií, Kavkazem a Mezopotámií (dnešní Arménská vysočina). Střed tvořilo Vanské jezero (dnešní východní Turecko). Království existovalo v letech cca 860 - 585 př. n. l.  Pojem Ururti (Urartu) se dochoval již na nápisu z období asyrského krále Salmanassara (1280-1261 př. n. l.). Jednalo se o označení národů žijících na Arménské vysočině.^[2]

Podle Bible přistál Noe v horách Urartu - tedy v kopcích Arménské vysočiny. Bližší specifikaci místa neznáme. Nejvyšší zdejší horou je sice Velký Ararat (5165 m n. m.), pokud by však autor biblického příběhu chtěl sdělit, že archa přistála právě na hoře Ararat, mohl tak učinit. 
Lidé hledali biblickou loď nejen na úbočích Velkého Araratu, ale také v jeho širokém okolí. Ani zde nebyli úspěšnější. Mezi nejznámější lokality, kde údajně loď spočívá, patří hora Al Judi v pohoří Akayla (30 km od Araratu). Toto místo je zmíněno i v Koránu.
 

Obr. Letecká fotografie - vlevo skalní útvar ve tvaru lodě.[7]

Obr. Durupinar[3] - na působivě vytvořené fotografii si lze opravdu představit pozůstatek velké lodě.

Obr. vlevo - místo blízko lokality Üzengili, Ağrı (Turecko) [11]

Obr. vpravo - Totéž místo na satelitní fotografii 39.4406°s. š., 44.2346 v. d.     [b]

Jedním z posledních nově objevených míst s archou leží až v severním Iránu, na hoře Suleiman (Takht-e Suleiman). Pozůstatky "archy" objevil další dobrodruh, Robert Cornuke.^{[5] [6]}

Sumerské mýty

Nejstarší příběhy o potopě se dochovaly v sumerských resp. babylonských mýtech. Nalezneme v nich zmínku o místě, kde přistála loď těch, kteří potopu přežili?

Mýtus o Atrachasísovi popisuje okolnosti stvoření lidí a jejich pozdějšího potrestání morem a potopou. Bůh Enki varuje Atrachasíse před potopou a radí mu, jak postavit archu. Atrachasís vybuduje plavidlo, ve kterém zachrání svou rodinu, řemeslníky a vše živé po jednom páru. Mýtus se dochoval ze starobabylonského období (počátek 2. tisíciletí př. n. l.). Avšak řádky, které snad popisovaly místo přistání archy, jsou poškozeny.^[16]

Nejznámějším příběhem ze staré Mezopotámie je Epos o Gilgamešovi. Byl původně napsán na 12 tabulkách a nám se dochoval ve verzi ze starobabylonského období (cca. 1100 př. n. l.).^[17]

Epos vypráví o Gilgamešově hledání nesmrtelnosti. Zajímavá je pro nás 11. tabulka. Popisuje setkání Gilgameše s Utanapištimem (Utnapishtim, Utnapištim), hrdinou potopy, předobrazem biblického Noeho.
Utanapištim vypráví o potopě. Bohové se kdysi rozhodli seslat na lidstvo povodeň. Bůh Ea (Enki) varoval Utanapištima před záhubou a poradil mu, jak postavit obří zastřešenou loď ve tvaru kvádru. Do archy, utěsněné asfaltem a smolou, pak Utanapištim nalodil sebe, rodinu i řemeslníky, své bohatství, také z živého sémě, zvěř i drobná zvířata. 
Bohové spustili potopu. Po šest dnů a nocí burácel vítr a potopa s bouří pokryla zem. Sedmý den zmlkla bouře a potopa ustala. Utanapištim vypráví, jak loď konečně přistála na pevné zemi:

Archa mezopotamského hrdiny Utanapištima tedy přistála na hoře Nisir. V pozdějších překladech je uváděn Nimus.^[d]

Nisir znamená v semitském jazyku Hora spásy (Mount of Salvation).
Hora či horské pásmo Nisir je zmíněna v textech z období vlády krále Ašurnasirpala II. (883-859 př. n. l.).  Nisir je zde situován mezi řekami Malý Zab (Lower Zab, Little Zab) a Adhen/Radanu.^[2]

Nisir/Nimus (také Nimush, Nimuš) lze snad ztotožnit  s horou Pir Omar Gudrun (2588 m. n. m.). Nachází se SV od Kirkúku v kurdské části Iráku, součásti rozsáhlého pohoří Zagros.[2] [14]   Hora je nazývána také Pir Magrun či Shak-i Pira Magrun. Ovšem může se jednat i o horu Pir-i-Mukurun (2625 m. n. m.) v té samé oblasti pohoří Zagros.

Obr. Pir Magrun[13] Snad zde měl přistát se svou archou mezopotamský Utanapištim. 35.766°s. š., 45.216 v. d.     [b]

Hora Ararat a hora Nisir.

Podle výkladu Bible archa měla přistát v Urartu, v kopcích Arménské vysočiny. Mnozí lidé pak umístili Noemovu archu přímo na nejvyšší vrchol, velký Ararat. Starší starobabylonská verze příběhu o potopě je konkrétnější, uvádí horu Nisir, dnešní Shak-i Pira Magrun (Pir Magrun) v severním Iráku. Otázkou je, zda se v Eposu o Gilgamešovi opravdu píše o dnes známé hoře Nisir.

Podzemní archa

Verze záchrany člověka v dřevěné arše pochází z tradice starověkých civilizací Blízkého východu. Proto i místo přistání bývá situováno do těchto míst. Legend o celosvětové potopě je však mnohem více, jsou známy snad ve všech koutech světa. Někdy se ale lidé zachránili jiným způsobem, než plavbou v obří dřevěné krabici či lodi.

Jistá tradice popisuje jiný způsob záchrany lidstva před potopou - skrytí v podzemních jeskyních. Lidé si hluboko v zemi vybudovali důmyslné podzemní město, zahradili veškeré vstupy a tam poté přečkali potopu a zemětřesení trvající řadu měsíců.

Takových míst, která by mohla odpovídat legendám, je na zemi celá řada. Známé je např. podzemní město Derinkuyu v Turecku. Bylo vybudováno tak, aby zde dokázalo přežít i 20 000 lidí. Sahá 76 metrů pod zem v osmnácti různých úrovních, vybaveno systémem ventilačních šachet, studní a mohutných kulatých kamenných dveří, které zaručovaly nedobytnou ochranu. Kromě těchto životně důležitých prvků v Derinkuyu existovaly třeba i vinné sklepy, společenské haly, kaple, školy, pracovní místnosti s olejovými lisy, stáje, vše propojené rozlehlým systémem komunikačních pasáží. Podzemní město v Derinkuyu bylo možné zevnitř uzavřít velkými rolovacími kamennými dveřmi. Každé patro lze uzavřít samostatně.[15]

Obr. Průchod v podzemním městě.[15] Chráněn kamennou deskou.

Podle legendy však pouhé technické zajištění podzemních prostor nestačilo. Pouze ochrana božských bytostí zajistila, že obyvatelé města přečkali i pozemní přívaly vod, aniž byli zatopeni a jednou opět mohli vyjít na povrch, dát zrod nové civilizaci.

V jiných podzemních městech, kde se ukrývali lidé bezbožní a zlovolní, byli zatopeni dříve, než vody na povrchu vystoupaly z údolí ke kopcům. V bájné Atlantidě se lidé před příchodem kataklyzmatu snažili zachránit jiným způsobem. Bohatí a mocí si nechávali sestrojit buňky přežití, chráněné bubliny, kde měli jednotlivě přečkat katastrofu. Blesky zničily tyto bubliny jako prvé.

Bez boží pomoci nebylo nikde možné potopu, zemětřesení a další živelné pohromy přežít.

Vydáno: 15. 06. 2008