v dnešní epoše informační a komunikační revoluce je nutno nahlížet na představy o duši především z hlediska možného toku informací mezi ní a hmotným tělem. Nehmotná duše by musela s tělem dokonale komunikovat, aby byla v obraze jeho dění a aby jeho konání nějak také ovlivňovala. Jinak by nemohla za něho zodpovídat a někde v pekle i pykat. Musela by vidět, slyšet a cítit to samé, co i tělo, jeho vědomí a jeho mozek, učit se spolu s ním od kojeneckých dnů žít, studovat a získávat všechny vědomosti a vše si také pamatovat. V opačném případě by mohla být nanejvýš jen nějakým cizorodým parazitem, lpícím nějak na těle.

Avšak jakými cestami a prostředky by mohla duše s tělem komunikovat? Z fyziologie víme, že smyslové a tělesné orgány komunikují mezi sebou a s mozkem biochemickými a bioelektrickými synaptickými impulsy a to na úrovni nervových buněk a jejich neuronových výdutí. Vzruchy vyvolané těmito impulsy se přenášejí nervovou soustavou při čemž mozek hraje roli gigantického gener