Starověké mýty a starověká náboženství.
Úvahy zasahující do oblastí duchovního poznání,
mytologie, náboženství, archeoastronomie i antropologie.
Nově: Proroctví, politika, současnost a budoucnost našeho světa.
Jdeme proti proudu k zapomenutým zdrojům.

Rubriky
Hlavní menu
Vyhledávání

Vyhledat text

Poslední komentáře
  • bez titulku:
    "20179.21wengdongdong yeezy boost 350 kaufen nort h face outlet 7 ... " (Denverské prorocké malby - migranti a válka v Evropě.)
  • bez titulku:
    "20179.21wengdongdong yeezy boost 350 kaufen nort h face outlet 7 ... " (Hebrejská Bible a archeologie - Maximalisté)
  • bez titulku:
    "20179.21wengdongdong yeezy boost 350 kaufen nort h face outlet 7 ... " (Sefer haYashar)
  • bez titulku:
    "20179.21wengdongdong yeezy boost 350 kaufen nort h face outlet 7 ... " (Válečkové pečeti Mezopotámie)
  • bez titulku:
    "20179.21wengdongdong yeezy boost 350 kaufen nort h face outlet 7 ... " (Vynálezy zkázy)
  • bez titulku:
    "20179.21wengdongdong yeezy boost 350 kaufen nort h face outlet 7 ... " (Kruhová nebo kulatá země?)
  • Po smrti

    Z podsvětí do nebe a pekla

    Mýty-Mýty a Bible- Po životě III -- Z podsvětí do nebe a pekla

    Po životě III

    Z podsvětí do nebe a pekla

    Starověké blízkovýchodní kultury dělily svět na tři úrovně: nebesa, zemi a podsvětí. Bohové byli na nebesích, lidé žili na zemi. Podsvětí obývali jak podsvětní bohové, tak i zemřelí lidé.
    V Hebrejské Bibli je pro podsvětí použito výrazu - Šeol. Mýtické a "pohanské" názory na existenci podsvětí však začaly být v rozporu s teologickými teoriemi o pekle a nebi. Snad proto byl původní význam Šeolu v mnoha překladech zamlžen. Více viz. Peklo nebo podsvětí?
    Překlady neovlivněný hebrejský text Bible však dokládá, že i mezi jejími autory docházelo k postupným a významným úpravám názorů na samotný Šeol a posmrtný osud lidí.

    Zánik uctívání předků

    Lidé ve starověku věřili, že jejich život je ovlivňován z nebes i podsvětí. Bylo nesmírně důležité komunikovat s bohy nebeskými stejně jako s bohy podsvětními. Prostředníkem v druhém případě mohli být právě zemřelí. Pokud byly mrtvým přinášeny dary a modlitby, dbali na štěstí svých živých potomků. Kult uctívání předků však nebyl věcí celé komunity, ale jednotlivých věřících a jejich rodin či klanů. Naproti tomu uctívání bohů se týkalo celé společnosti, bylo řízeno vládcem a prováděno kněžími v chrámech. Vedle sebe tak existoval soukromý náboženský kult uctívání předků a veřejné uctívání bohů.[2]

    Postupně začalo veřejné všeobecné uctívání bohů zatlačovat soukromé uctívání předků do kouta. Právě některé biblické texty názorně ukazují, jak bylo náboženské uctívání předků pomalu ale důrazně vytěsňováno z života Izraelitů. Nakonec byla komunikace se zemřelými zakazována i pod trestem smrti. Např. autor knihy Samuel popisuje komunikaci s mrtvým dlícím v Šeolu, je však patrné, že tento náboženský rituál byl přísně zakázán. Král Samuel tedy paradoxně zakázal pod trestem smrti vyvolávání mrtvých, sám však tuto praktiku použil:

    CEP[1] 1.Samuelova 28:7-11
         Tu řekl Saul svým služebníkům: "Vyhledejte mi ženu, která vyvolává duchy zemřelých. Půjdu k ní a dotážu se jí." Jeho služebníci mu řekli: "Taková žena, která vyvolává duchy zemřelých, je v Én-dóru."
    Saul se přestrojil, vzal si jiné šaty a šel tam spolu se dvěma muži. Přišel k té ženě v noci a řekl jí: "Věšti mi prostřednictvím ducha zemřelého. Přivolej mi, koho ti řeknu." Žena mu odpověděla: "Však ty víš, co udělal Saul, že vyhladil ze země vyvolávače duchů zemřelých a jasnovidce. Proč mi strojíš léčku? Chceš mě vydat na smrt?" Ale Saul se jí zapřisáhl při Hospodinu: "Jakože živ je Hospodin, žádný trest tě za to nestihne." Žena se ho zeptala: "Koho ti mám přivolat?" Odvětil: "Přivolej mi Samuela."

    Uctívání předků postavili Izraelité mimo zákon v 8. stol. př.n.l. Byla to doba, kdy  mocná Asyrská říše zvyšovala tlak na vazalská království Izraele a Judeje. V období silné národní krize se rodila prorocká hnutí volající po uctívání jediného boha Yahweho. Lidé hledali příčinu svého utrpení a mnozí začali věřit, že před národnostním útlakem je může ochránit jen silný národní bůh.[3]
    Podle prorockého hnutí bylo nutné hledat záchranu v uctívání Yahweho. Hnutí nazýváme "Yahweh-alone movement". Vládnoucí elita se snažila posílit kult jednoho národního boha na úkor uctívání ostatních nebeských bohů a také kultu mrtvých. Důraz začal být kladen na silné státní centralizované náboženství. Vše, co stálo mimo státní kult uctívání jediného boha, bylo zakazováno úzkou skupinou lidí stojících v čele Izraelského království. Státní a národnostní zájmy získaly jednoznačnou přednost před tradicí a náboženskými potřebami jednotlivců a rodin.
    Sílící víra v Yahweho však Izrael nezachránila. Navzdory orientaci na svého národního boha bylo severní království Izraele zničeno v r. 722 př.n.l. Asyřany. Propagátoři kultu Yahweho museli zdůvodni slabou ochrannou funkci svého boha. Za důvod, proč Yahweh neochránil národ, prohlásili obhájců henoteismu[b]  paradoxně právě slabou víru v Yahweho.
    Severní království Izraele bylo tedy zničeno, přežilo jen malé jižní království Judska v čele s králem Chizkijášem (715-687 př.n.l.). Viz. také Historie Izraele a Judska.

    Král Chizkijáš se pokoušel v osamocené Judeji dále prosazovat náboženské a národnostní reformy založené na centrálním náboženském kultu uctívání Yahweho, avšak bez větších úspěchů. Téměř sto let muselo uplynout, než se výhradní uctívání Yahweho začalo významněji prosazovat v náboženském životě Judského království.
    Teprve král Jóšiáš v r. 623 př.n.l. vyhlásil uctívání jediného boha Yahweho:

    CEP 2.Královská 23:23-25
         Až v osmnáctém roce vlády krále Jóšijáše se v Jeruzalémě slavil takový Hospodinův hod beránka.
    Jóšijáš také vymýtil vyvolavače duchů zemřelých, jasnovidce, domácí bůžky, hnusné modly i všelijaké ohyzdné bůžky, které bylo možno vidět v zemi judské a v Jeruzalémě. Tak se naplnila slova zákona napsaná v knize, kterou nalezl kněz Chilkijáš v Hospodinově domě.
    Nebyl mu podoben žádný král před ním, který by se obrátil k Hospodinu celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou a činil vše podle zákona Mojžíšova. A ani po něm nepovstal žádný jemu podobný.

    Jóšiáš silně omezil soukromé náboženské kulty a zvláště ty spojené s mrtvými. Ukládání jídla u hrobů jako pohřební obětiny sloužilo dříve k podpoře mrtvých v podsvětí a komunikaci s nimi. Tyto rituály byly nyní silně omezeny. Mrtví mohli být sice i nadále živeni obětinami, jakýkoliv jiný kontakt s podsvětím však byl přísně zakázán. Vazby na podsvětní sféru pomalu slábly a předkové se začali ztrácet ve stínu Šeolu.

    Bezvýznamnost mrtvých

    Jóšiášovy reformy podstatně omezily kult uctívání předků Izraelitů obývajících říši stínů v podsvětí. Víra v existenci podsvětí - Šeolu se však příliš nezměnila a stále odpovídala prastarým tradicím blízkovýchodních kultur.

    Určité změny v pohledu na posmrtnou existenci nalézáme až v knize Jób napsané v 5.stol.př.n.l. Role mrtvých je zde již podstatně snížena. Mrtví v podsvětí již v příběhu nemají žádnou možnost zasahovat do života na zemi a jsou odtrženi i od Boha. Lidé mohou uctívat své mrtvé předky v Šeolu, ti se však o tom již nedozvědí. Komunikace mezi mrtvými a živými již není možná, jejich říše jsou navždy odděleny:

    CEP Jób 14:13 až 22
         "Kéž bys mě skryl v podsvětí a schoval mě, než pomine tvůj hněv, stanovil mi lhůtu a pamatoval na mě. Kdyby mohl ožít muž, jenž zemřel, čekal bych po všechny dny své služby, až budu vystřídán. Zavolal bys a já bych se ozval, až se ti zasteskne po díle tvých rukou...

    Neví, jsou-li jeho synové ve cti, není mu známo, jsou-li v nevážnosti. Tělo bolestmi ho souží, sám nad sebou truchlí."

     

    Ve starém babylonském Eposu o Gilgamešovi čteme na 7. tabulce o podsvětí, které je "příbytkem, kde jsou obyvatelé zbaveni světla, kde prach je jejich stravou a hlína jejich jídlem". Podobně temné je líčení Šeolu v knize Jób:

    CEP Jób 10:20-22
         Což není mých dnů tak málo? Kéž by toho nechal a odstoupil ode mne, abych trochu okřál, dřív než půjdu tam, odkud návratu není, do země temnot a šeré smrti, do země temné jak mračno, do šera smrti, kde není řádu, kde záblesk svítání je jako mračno.

    Podsvětí však zároveň nabízí vysvobození z pozemských útrap:

    CEP Jób 3:17-19
         Svévolníci přestanou tam bouřit, zemdlení tam dojdou odpočinku, vězňové jsou rovněž bez starostí, neslyší křik poháněče, malý i velký jsou si tam rovni, otrok je tam svobodný, bez pána.

    Mrtví již tedy nemohou ovlivňovat život na zemi. Šeol není říší radosti, zaručuje však konec pozemských utrpení.

    Podsvětí ale přináší i jinou bolest. Není zde možné uctívat Yahweho. Alespoň tak o tom píše kniha Ecclesiasticus[a] (17:27, 28) z 2.stol.př.n.l. Jde o úpravu některých biblických žalmů:

    CEP Žalm 6:5-6 , 88:11-13
         Vrať se, Hospodine, braň mě, pro své milosrdenství mě zachraň! Mezi mrtvými tě nebude nic připomínat; což ti v podsvětí vzdá někdo chválu?

    Což pro mrtvé budeš konat svoje divy? Povstanou snad stíny a vzdají ti chválu? Což se o tvém milosrdenství vypráví v hrobě? O tvé věrnosti v říši zkázy? Což jsou známy v temnotě tvé divy, tvoje spravedlnost v zemi zapomnění?

    Zákaz uctívání jiných bohů než Yahweho a popírání kontaktů mezi Yahwem a zemřelými vedlo ke snížení významu mrtvých. Jejich kult byl zakázán a navíc se stal nepraktickým. Mrtví již nemohli z podsvětí nijak ovlivnit život na zemi. Zbyly jen soukromé symbolické pohřební obřady. Kněží přestali provádět jakékoliv obřady spojené s mrtvými a měli dokonce zakázáno pohřbívat své vlastní rodiče:

    CEP Leviticus 21:10-11
         Kněz, přední mezi svými bratry, na jehož hlavu byl vylit olej pomazání a který byl uveden v úřad, aby oblékal kněžské roucho, nebude mít vlasy na hlavě neupravené a neroztrhne své roucho.
    Nepřistoupí k nikomu mrtvému, neposkvrní se ani při svém otci ani při své matce.

    Od 7.stol.př.n.l. tedy došlo k významné změně náboženských rituálů spojených s podsvětím. Veškerá pozornost byla zaměřena na uctívání Yahweho. Mrtví ustoupili do stínu zapomnění, jejich podsvětí se stalo bezvýznamným zapomenutým místem. Lidé očekávali boží milost na zemi, po smrti již čekala jen tma a zapomnění. Také Jób stíhaný neštěstím získal boží milost a to na zemi, nikoliv po své smrti:[2]

    CEP Jób 42:10-13
         Hospodin také změnil Jóbův úděl, poté co se modlil za své přátele, a dal mu všeho dvojnásob, než míval...
    A Hospodin Jóbovi žehnal ke konci více než na začátku, takže měl čtrnáct tisíc ovcí a koz, šest tisíc velbloudů, tisíc spřežení skotu a tisíc oslic. Měl také sedm synů a tři dcery.

    Zmrtvýchvstání národa

    Judaismus za vlády krále Jóšiáše nepřinášel věřícím  příslib ničeho lákavého po jejich smrti. Člověk mohl získat boží přízeň za svého života. Po smrti jej však čekal věčný pobyt v tmách Šeolu, ať měl za sebou jakkoliv příkladný život. Jiná náboženství nabízela optimističtější výhled na posmrtné bytí a lidé zřejmě začali pociťovat nespokojenost a nespravedlnost.

    V r.586 př.n.l. zničili Babyloňané Jeruzalém a Judské království se tak dostalo do područí Novobabylónské říše. Mnoho lidí bylo odvlečeno do vyhnanství. Severní království Izraele již více než sto let neexistovalo.
    Stále více Hebrejců začalo toužit po novém, nezávislém království obnoveném jejich Bohem.
    Uchvatitelé se vystřídali, po Babylóňanech přišli nábožensky tolerantnější Peršané. Náboženská politika Persie byla vůči porobeným národům velice vstřícná. Peršané uctívali boha Ahura Mazdu, vyznávali zoroastrismus, který byl relativně blízký židovskému náboženství. Základy zoroastrismu položil íránský prorok Zoroaster (asi 1500 př.n.l.). Podle zoroastrismu závisel posmrtný osud člověka  na jeho předchozím životě. V éře Achajmenovců (648 - 330 př.n.l.) se v zoroasrismu začaly prosazovat abstraktní koncepce nebes, pekla i posledního soudu. Člověk měl duši a ta byla po smrti těla souzena. Skončila pak v nebi nebo v pekle. To však nebyl konec. Zoroastristé očekávali den, kdy budou duše znovu spojeny s tělem. Zoroaster hlásal zmrtvýchvstání všech zemřelých, boží soud a očištění země. Ta bude uvedena do původního stavu dokonalosti a krásy jako království božího tvůrce Ahura Mazdy. V tomto obnoveném světě budou žít lidé navěky.[4]

    Hebrejci žijící v Babylonii šestého stol. př.n.l. a později v Persii začali absorbovat učení zoroastrismu a přetvářet podle něj své vlastní náboženství. Stále silněji doufali v to, že Yahweh obnoví slávu Izraele ale nejen to. Klíčilo v nich přání, aby i mrtví mohli být účastni božího království na zemi podobně, jak to učil zoroastrismus. Postupně tak začala sílit víra ve vzkříšení mrtvých. Mrtví přece nemohli navěky dlít ve stínu Šeolu, museli mít možnost být zahrnuti božím milosrdenstvím v novém království, jehož příchod Hebrejci toužebně očekávali.

    Biblická idea zmrtvýchvstání se projevuje poprvé v proroctvích Ezekiela (asi 585 až 568 př.n.l.). Ezekiel předpovídá slavné obnovení Jeruzaléma. Popisuje vizi pláně pokryté lidskými kostmi a jejich oživení:

    CEP Ezekiel 37:1-14
         Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí, a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché. I otázal se mne: "Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?" Odpověděl jsem: "Panovníku Hospodine, ty to víš." Tu mi řekl: "Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: "Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo!  Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete. Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin."
    Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé. Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží, avšak duch v nich ještě nebyl. Tu mi řekl: "Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!" Když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko.
    Potom mi řekl: "Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům izraelský. Hle, říkají: »Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni.«  Proto prorokuj a řekni jim: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide. Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já Hospodin jsem to vyhlásil i vykonal, je výrok Hospodinův."

    Příběh o pláni pokryté kostmi je převzat ze zoroastrismu. Následovníci Zoroastera nechávali ležet těla zemřelých na slunci, dokud nezůstaly jen kosti. Věřili, že tvůrce znovu sestaví těla a oživí je. Stejně tak Yahweh doplní kosti svalstvem, oživí mrtvé a navrátí je do jejich země.
    Idea zoroastrismu byla samozřejmě uzpůsobena potřebám hebrejských teologů.  Ezekiel omezuje zmrtvýchvstání jen na svůj národ. Neočekává počátek nového světa jako zoroastrismus, ale jen obnovení židovského království a navrácení utečenců do svého domova.

    V průběhu dalších staletí pokračoval národnostní i náboženský útlak Židů. O to silněji toužili jejich náboženští vůdcové i političtí rebelové po národnostním obrození spojovaném stále více s ideou obrození mrtvých. Peršany vystřídali Řekové. V 2. stol. př.n.l. byla napsána kniha Danielova. Viz. Daniel. Autor očekává národnostní obrození kdy mrtví procitnou k poslednímu soudu:

    CEP Daniel 12:2
         Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze.

    Přijde nekonečné boží království, délka života zmrtvýchvstalých však bude omezena. Podle knihy Enochovy (3. stol. př.n.l.) budou žít zhruba 500 let či tolik, jako bibličtí patriarchové (několik stovek let). Po svém dlouhém druhém životě v míru na zemi lidé konečně definitivně zemřou.
    Tato idea se zrodila jako odpověď na otázky, proč Yahweh neochránil svůj trpící národ před nepřáteli. Yahweh jen čeká na den, kdy mrtvým umožní znovu v míru a pokoji žít po mnoho let. Trpící lidé tedy musí pokojně až do své smrti snášet útlak a věřit ve svého boha Yahweho. Bůh pak věrným svého národa jednou zajistí šťastný, několik set let trvající, druhý život na zemi.[2]

    Zmrtvýchvstání jednotlivců

    Ne všichni Židé však sdíleli víru ve zmrtvýchvstání svého národa jako celku. Mnozí se smířili s životem v diasporách, v cizích zemích pod vládou různých panovníků. Pokud mohli v míru vyznávat svou víru, necítili národnostní frustraci. Často byli ovlivněni filosofií a náboženstvím svého okolí a spíše než o zmrtvýchvstání národa se zajímali o posmrtný osud jednotlivců. K zásadním předpokladům dobrého posmrtného bytí neřadili příslušnost k vyvolenému národu ale spíše obecnější lidské vlastnosti a skutky, jako např. střídmost, moudrost či nevinnost. Vzniká zde i další důležitý aspekt posmrtného bytí. Dobří lidé po své smrti neskončí v podsvětí ale v boží blízkosti na nebesích.

    K nejstarším biblickým textům věnujícím se individuálním posmrtným osudům  patří Žalmy 73 a 49. Autor se zamýšlí nad osudem majetných zlomyslníků a hříšníků. Jejich snadný život skončí po smrti božím trestem. Spravedliví lidé se však ocitnou v blízkosti boží na nebesích:

    CEP Žalm 73:18-25
         Věru, stavíš je na kluzké cesty, do zkázy je srazíš. Jaký úděs náhle vzbudí, hrůzou se obrátí vniveč do jednoho. Jako snem po procitnutí, Panovníku, pohrdneš jejich přeludem, až se vzbudíš.
    Když bylo mé srdce roztrpčené, když se jitřilo mé ledví, byl jsem tupec, nic jsem neznal, jak dobytče jsem před tebou býval. Já však chci být ustavičně s tebou, uchopils mě za pravici, povedeš mě podle svého rozhodnutí a pak do slávy mě přijmeš. Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení.

    Podle Žalmu 49 nezaručí člověku dobrý osud po smrti žádné hmotné bohatství. Špatný člověk skončí v podsvětí - Šeolu. Dobrého člověka však Bůh vysvobodí z podsvětí a přijme. 

    CEP Žalm 49:15-20
         Ženou se jak ovce do podsvětí, sama smrt je pase. Zrána je pošlapou lidé přímí, a co vytvořili, zhltne podsvětí, trvání to nemá.
    Avšak mne Bůh ze spárů podsvětí vykoupí, on mě přijme!
    Jen se neboj, bohatne-li někdo a množí-li slávu svého domu; zemře, nic nevezme s sebou, jeho sláva za ním nesestoupí. I když zaživa si dobrořečil: "Chválí tě, že sis to zařídil tak dobře", musí se přidat k pokolení svých otců, kteří nikdy nezahlédnou světlo.

    Oba Žalmy jsou zaměřeny na individuální osud pisatele (viz.1.osoba). Žalmista věří, že jej Bůh vysvobodí z podsvětí a vezme k sobě.

    To, co bylo možné dříve jen pro Henocha a Elijáše, bude možné i pro ostatní, avšak v jednodušší podobě. Lidé nebudou přijati bohem zaživa, jako oba mýtičtí patriarchové, ale až po smrti.
     

    Postupně se tedy rodila víra v možnost posmrtného vysvobození z podsvětí a přijetí Bohem. Pravzorem mohly být prastaré příběhy o Henochovi či Elijášovi. Patriarchy si podle starých hebrejských tradic vzal Bůh k sobě. O Henochovi se píše:

    CEP Genesis 5:23-24
         Všech dnů Henochových bylo tři sta šedesát pět let.
    I chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal.

    Podobný osud měl Elijáš:

    CEP 2.Královská 2:9-12
         A stalo se, jak přešli, že Elijáš řekl Elíšovi: "Požádej, co mám pro tebe udělat, dříve než budu od tebe vzat." Elíša řekl: "Ať je na mně dvojnásobný díl tvého ducha!"  Elijáš mu řekl: "Těžkou věc si žádáš. Jestliže mě uvidíš, až budu od tebe brán, stane se ti tak. Jestliže ne, nestane se."
    Pak šli dál a rozmlouvali. A hle, ohnivý vůz s ohnivými koni je od sebe odloučil a Elijáš vystupoval ve vichru do nebe.
    Elíša to viděl a vykřikl: "Můj otče! Můj otče! Vozataji Izraele!" A pak už ho neviděl. I uchopil své roucho a roztrhl je na dva kusy.

    Problém byl, že Henoch i Elijáš byli vzati k Bohu ještě za svého života, nikoliv z podsvětí. Obě události se podle Bible staly hodně dávno a byly zcela ojedinělé. Navíc jsou v Bibli zmiňovány jen okrajově, pouze několika slovy.
    Lidé ze své každodenní zkušenosti věděli, že lidé umírají a nebyli svědky toho, že by snad Bůh k sobě někoho brával ještě za jeho života. Logicky tedy začali doufat v to, že Bůh si vyvolené bere k sobě až po jejich smrti, z podsvětí.
    Konkrétnější představy o tom, jak to vypadá u Boha na nebesích zpočátku neexistovaly. Žalmisté uvádějí pouze to, že je Bůh přijme, z podsvětí se dostanou na nebesa.

     

    Pokračování Duše do nebe


    [a] Ecclesiasticus také Sírach, Sírachovec - součást katolického kánonu. Je součástí Septuaginty.
    [b] Henoteismus - jeden bůh je nadřazen ostatním.

    [1] Ekumenická rada církví v ČSR. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Ekumenický překlad. Jinak také Český ekumenický překlad /CEP/. V elektronické formě SW BibleWorks.
    [2] Lang, Bernhard. Afterlife. Bible Review, Feb 1988. www.basarchive.org
    [3] Lang, Bernhard. Monotheism and the Prophetic Minority. Sheffield, Almond 1983.
    [4] Boyce, Mary. A History of Zoroastrianism. Leiden. 1975
    [5] BibleWorks, LCC. BibleWorks 5.0 .020w. Hermeneutika Computer Bible Research software. 2001. www.bibleworks.com

    Aktualizováno: 30.03.2007


    Související články:
    Duše do nebe (11.05.2007)
    Peklo nebo podsvětí? (28.03.2007)
    [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5
    | Autor: Pavel Mat. | Vydáno: 30. 03. 2007 | Aktualizováno: 00. 00. 0000 | 16721 přečtení | Počet komentářů: 75 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

    Vytvořeno prostřednictvím phpRS .
    Copyright Pavel Matušinský     Email: pavel_m@email.cz